Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.

Souhlasím
 

PŘÍBĚH: Tahoun budějckého Dynama Wermke si rád řeší průsery sám

 
čtvrtek, 19. října 2017, 23:22

Působí jako kliďas, smíšek a pohodář. Na hřišti je ale v současné době jeden z nejdůležitějších hráčů SK Dynamo České Budějovice a zapálený bojovník s citem pro míč. Třiadvacetiletý krajní záložník Roman Wermke si užívá povedenou část sezony svého klubu a v obsáhlém rozhovoru hovoří i o mnohem horších chvílích, kdy byl rád, že měl peníze na základní potraviny nebo chtěl končit s fotbalem.

S kopanou jste začal ve Čtyřech Dvorech. Máte na to kladné vzpomínky?
Jen ty nejlepší. Čtyrák mě vychoval od pěti let a mám tam dva trenéry, se kterými se vždycky rád potkávám. S jedním z nich jsou stále v kontaktu i moji rodiče a je to můj druhý domov.

Po pár letech v Dynamu jste se tam ale vrátil. Kolik vám bylo a proč?
Bylo mi 15 let a z Dynama jsem tehdy odešel. Po tomto přesunu jsem ale poznal nebo přišel na to, co od fotbalu opravdu chci a jestli ho budu dál hrát.

Chodíte se na Čtyrák dívat? Jejich áčko nyní hraje I.A třídu a nevede si vůbec špatně.
Přiznám se, že ne. Ve svém volném čase se fotbalu vůbec nevěnuji. Nejsem ten typ, co by se chodil někam ještě na utkání dívat nebo fotbal sledoval v televizi. Ohledně fotbalu se soustředím pouze na sebe.

Jaké tedy máte koníčky?
Rád se podívám na seriály nebo se jdu prostě projít. Zhruba od pěti večer mám čas jen pro sebe. Rád si například pouštím hudbu.

A jaký je váš běžný den?
Ráno máme trénink, pak lehký oběd a následuje posilovna. Věnuji se i jazykům, takže chodím na němčinu a angličtinu. Celkem je toho dost. Večer si pak dám nějaké protažení, jsem s přítelkyní, pustím si film, seriál nebo hudbu.

Není nic tajného, že jste nevycházel s trenéry. Proč?
Když bych to měl vzít celkově, tak jsem asi pro někoho problémový typ. Jsem svůj a zůstávám svůj. Nehodlám se měnit a už vůbec ne kvůli těm, kteří mě třeba od začátku vůbec nebrali. Vadí mi, když mi někdo vytýká, co mám na hlavě nebo co nosím za oblečení. Pokud na někoho takového narazím, tak se k němu postavím stejně jako on ke mně.

O jaké trenéry šlo?
Konkrétní nebudu, ale pokud si to ten daný člověk přečte, tak bude vědět. (úsměv)

A jinak na vaše začátku v áčku Dynama vzpomínáte v dobrém?
Tenkrát jsem měl v devatenáctce Pavla Tobiáše a začal jsem pendlovat mezi dorostem a áčkem. V tu dobu to bylo ještě dobré, ale když jsem se usídlil v áčku natrvalo, tak už to došlo i do stádia, že jsem přemýšlel nad koncem s fotbalem.

Prozradíte další důvody?
Bylo to těžké, protože to byl obrovský skok. Hráči očekávali nějaké věci a nechtěli se se mnou pitvat. Dávali mi to za to sežrat. Jsem ale za to v součtu rád, protože jsem si tím opravdu musel projít a patří to k tomu. Na to konto jsem pak odešel do Mostu, kde jsem také zažil různé věci, takže trochu ironicky řečeno šlo o opravdu dobré období.

Kauza o neproplacených výplatách se na veřejnost dostala rychle. Dokázal jste se s Mostem už vypořádat?
Ne. Je to u soudu a čekám na vypořádání. Nastal tam pak ještě jeden problém, ale doufám, že to dobře dopadne.

Kolik výplat vám dluží?
Čtyři. První polovinu sezony platili normálně, ale když už pak bylo jasné, že sestoupíme, tak se rozhodli pro pokuty za výkonnost, ale způsobem, že šlo právě o peníze z výplat. V součtu to bylo tak, že hledali cestu, jak nám ty výplaty nezaplatit.

Když pomineme tyto věci, jaké to bylo po fotbalové stránce?
Něco jsem tam odehrál, ale určitě to nebylo podle mých představ. Mám sice odtud pár kamarádů, ale sezona byla katastrofální. Celkově tam bylo moc cizinců a parta tam nefungovala.

Žít jste tam dokázal z toho, co jste měl našetřeno, nebo vám pomáhala rodina?
Byt jsem měl od Mostu, takže ten jsem naštěstí řešit nemusel. Jednou za dva, tři měsíce přijeli rodiče a narvali mi ledničku, za což jsem jim opravdu vděčný. Situaci znali, takže se ptali, jak jsem na tom a jestli nepotřebuji pomoc. Tak nějak jsem se v tom ale chtěl vyplácat sám, abych si zjistil některé věci. I to, jestli tohle vlastně vůbec chci dělat. V tu dobu jsem byl rozhodnutý, že jestli nebudu po návratu do Budějovic hrát, tak natrvalo skončím. Bylo to pak zase spojené s problémy, jaký jsem, jak vypadám a jak hraji.

Co byl největší extrém?
Asi největší zážitek mám z jednoho nákupu v Kauflandu, kde jsem platil kartou jeden rohlík… to bylo hodně… no, zajímavé.

ČTĚTE TAKÉ: SOUTĚŽ: Dynamo hostí ve šlágru o první místo Opavu. Oba týmy mají 22 bodů 

Dneska patříte mezi lídry Dynama. Most vám tedy paradoxně v tomto ohledu hodně pomohl?
Nevím, jestli jsem lídr v Dynamu, ale jo, pomohlo mi to. V součtu mi to dalo pohled na celou věc. Ujasnil jsem si, co vlastně chci dále dělat. Naučilo mě to hodně věcí, a že sám sebe umím ocenit. Lidem, kteří mi házeli klacky pod nohy, jsem ukázal, že se kvůli nim na fotbal nevykašlu. Troufnu si tvrdit, že teď se mnou jen tak něco nezamává, protože místy jsem si prošel těžkými věcmi. To, co se děje teď, že v jednu chvíli je na mě někdo naštvaný nebo je nějaký tlak, tak to teď už nevnímám.

Na druhou stranu klobouk dolů před tím, že jste se nepřizpůsoboval a dokázal jste si držet to své.
Hodně lidí by se asi obrátilo na druhou stranu. To je pravda. Ale zase je to i o tom, že jsem měl velkou podporu rodiny i trenérů ze Čtyráku. Měl jsem to s kým rozebírat a promýšlet. Myšlenky na konec jsem měl, ale došel jsem do stavu, že určitým lidem tu radost neudělám.

Zažil jste někdy neplacení výplaty i v Dynamu?
Tady jsem něco podobného nezažil. V Dynamu to funguje krásně.

Berete mezi trenéry i svého osobního trenéra Dominika Kodrase?
Beru a obrovsky. S ním přišel největší zlom. Vždycky jsem něco dělal, ale na základě článků, videí a ve finále to nemělo hlavu ani patu. Bylo to vlastně jen takové udržování. Bylo to takové kontraproduktivní. Říkalo se, že velká váha je špatně, protože se ztrácí rychlost. Pak ale přišel Kodry, který se věnuje fitness. Jezdil na přednášky i do zahraničí. Pokud se nepletu, tak byl na seminářích v Německu nebo Americe. Přišel s věcmi, které jsem absolutně neznal. Přiznávám, že mi to přišlo jako kravina. Ale najednou po roce jsem viděl ten posun… byl jsem rychlejší, mám větší vytrvalost a přišel i nárůst svalové hmoty. Přišel druhý rok a najednou hraju v Dynamu základ, a co slyším z okolí od lidí a trenérů, tak se mi i daří. Velká zásluha na tom patří právě Dominikovi.

Jak často jste v kontaktu?
Dvakrát až třikrát týdně. Kromě tréninků s ním probírám i další věci. Například mi pomáhá i ve chvílích, kdy mě něco bolí.

Ptají se vás na to i spoluhráči?
Postupem času, kdy byly vidět první výsledky, se začali ptát. Někteří se mnou i chodili, další se pak začali pídit po informacích. Nechci kecat, ale k dnešku k němu chodí buď všichni kluci, nebo převážná většina kabiny.

V dorosteneckém věku jste byl párkrát i s reprezentací U19. Máte na srazy dobré vzpomínky?
Bylo to krásné, to ano. Bylo mi 19 let a fotbal byla jedna obrovská zábava. Tehdy jsem z něj ještě neměl ani žádné peníze. Každý, kdo to zažil, tak ví, co teď myslím. Ten pocit je nádherný. Sice to bylo jen pár zápasů, ale slyšet hymnu ze hřiště je opravdu parádní zážitek.

Sám jste naznačoval, že jste „svůj“ a je to pro vás důležité. Máte tedy i nějaké rituály?
Rituálem bych to asi nenazýval, ale pokaždé, když jdu do kabiny, tak si nasadím sluchátka a tak nějak okolí vůbec nevnímám. Až když se pak jde na hřiště.

Se spoluhráči se tedy před zápasem nebavíte?
Na nějaká slova je čas jen když přijdu. Každý na to má tak pět minut (úsměv). To si totiž dělám čaj a je to chvíle, kdy mi někdo může něco říct. Pak už mám sluchátka, zahřívám se, vnímám muziku, která mě nabudí a zároveň mi dává pohodu.

O jakou hudbu jde?
Tak nějak je to všehochuť. Občas je to metal, jindy zase techno, hiphop.

V sobotu vás čeká šlágr s Opavou. Jak na ní?
Bude to těžké, to je jasné. Opava je tým s velkou ofenzivní sílou. Na druhou stranu je to i tým, který má prostupnou obranu. Je to jedno z mužstev, co vyhrává stylem i 5:2. Je to ale jen na nás, abychom se na jejich sílu připravili a využili chyb, které udělají. Připravujeme se na určité věci a uvidíme v sobotu, jestli to bude fungovat.

Chybět ale bude kvůli kartám váš nejlepší střelec Jakub Pešek.
Máme v týmu další hráče, kteří čekají na šanci. Věřím, že ať už bude hrát kdokoliv, tak tu šanci uchopí a Kubu dokáže zastoupit. Ztráta to samozřejmě je, ale fotbal není jen o jednom člověku.

Nyní je to jen obligátní „kdyby“, ale neměl být při bránění situace v obraně někdo jiný, kdo by přesně tímto způsobem za žlutou kartu brejk mohl řešit? Někdo, kdy kartu ještě neměl?
To je těžké. Kuby se musím zastat. Roh jsme kopli špatně a byl z toho protiútok. Nebyl to zákeřný faul. Snažil se ho zastavit, ale škobrtl o něj. Být na jeho místě já, udělal bych to samé.

Smlouvu máte do roku 2020, ale dá se očekávat, že pokud vaše výkony vydrží, bude o vás zájem z nejvyšší soutěže.
Byl bych rád, ale ve velkém na to nemyslím. Chci, aby mě fotbal bavil a odcházel jsem ze hřiště s dobrým pocitem. Vím, že to je jen o mně. Když budu hrát dobře, tak nabídka přijde.

Konec podzimní části druhé ligy se ale blíží. Nemáte už něco na stole?
Ne. Ani o nějakém náznaku nevím. Uvidíme, co čas případně přinese.

Napsal Michal Heřman | Foto Jan Luxík | Zdroj Budějcká Drbna

Nejčtenější

  • KP: Dačice ukončily 13zápasové čekání na...

  • KP: Táborské béčko rozebralo souseda ještě...

  • Končící trenér Vajgel: Jezdit na tréninky z...

  • Roudné přišlo o Ondřeje Otepku a pak i o...

Reklama