Jihočeskýfotbal.cz - aktuální zpravodajství z fotbalu v kraji

Mirotický světoběžník

František Koubek (nar. 6. 11. 1969) prošel za svou bohatou fotbalovou kariéru řadu klubů, dokonce se za fotbalem stěhoval až na Dálný východ, kdy ho zlákala nabídka korejského týmu LG Anyang, s nímž slavil mistrovský titul. V současné době nastupuje mirotický rodák za rakouský Amaliendorf.

První ligu opustil Koubek nadobro v létě roku 2003. Rozloučil se s ní s bilancí 125 zápasů a 22 vstřelených branek. Z Blšan odešel do Amaliendorfu, hrajícího 1. Landesligu. V jeho řadách předtím hrála řada českých krajánků. Ani Koubek nedojíždí do známého městečka sám. „Jezdím společně s Liborem Tomíškem z Pelhřimova, chytá tu už asi čtvrtý rok,“ jmenuje spoluhráče, se kterým se střídá za volantem v Pelhřimově. Jako v drtivé většině i tento klub sází na krajánky, kteří by měli dát hře takzvaně hlavu a patu. Navíc v kádru Amaliendorfu je čtveřice naturalizovaných Jugoslávců. „Ze začátku jsem si myslel, že bude mít soutěž vyšší úroveň, ale pak se to srovnalo. Doufám, že už jsem se rozkoukal natolik, že to bude v pohodě,“ směje se. Po jeho příchodu se Amaliendorf posunul o stupínek výš a vybojoval si postup z 2. Landesligy.
S fotbalem začínal doma v Miroticích na Písecku, pak šel do Milevska, které zrovna spadlo z divize do krajského přeboru. Netrvalo dlouho a mladého rychlého útočníka si vyhlédla do svých řad rezerva Sparty Praha. „Spartu trénoval tehdy pan Kopač, který dnes trénuje Příbram, asistenta mu dělal otec Jiřího Rosického. S panem Kopačem se znal pan Sládek z Milevska, který s ním hrál, a upozornil ho na mě. Přijel se na mě podívat, měl jsem zrovna po škole a nebyl problém, abych šel do Prahy na náhradní vojenskou službu k Vojenským stavbám a zároveň hrát za béčko Sparty,“ prozrazuje, jak opustil rodný kraj a vydal se do hlavního města a vzápětí dodává, „pak už záleží jen na tom hráči, jestli se prosadí nebo ne.“
Po zastávce na Letné, hrál za Brandýs nad Labem, odkud přestoupil na Julisku v době, kdy se kdysi slavná Dukla Praha snažila o návrat na ligovou scénu. Začít musela doslova od píky, protože po sestupu z ligy se přihlásila do třetí ligy. Výrazně dal o sobě vědět její útočník František Koubek. Góly sázel jak na běžícím pásu, suverénně byl nejlepším kanonýrem soutěže. „Na třetí ligu jsme měli nadprůměrný mančaft. Stačí vzpomenout Kolouška, Papouška, brankáře Kinského, Münzbergera a další zkušené hráče.“ Kýžený postup se ale „vojákům“ vykopat nepodařilo. „Nevyhráli jsme, ale jak se dneska říká, byli tam kapříci z jiných stran a na to jsme doplatili,“ vzpomíná na dvakrát vyfouknutý postup před nosem od Děčína a následně Chrudimi.
Jeho střelecké kousky nemohly ujít ani ligovým šíbrům. Z Julisky se Koubek přesunul na Žižkov, ale tam mu střelecký prach zvlhl. „Viktorka hrála ligu a taková nabídka se neodmítá. Pro mě to byla další cenná zkušenost,“ dodává k působení pod televizním vysílačem. Znovu na sebe upozornil pod trenérem Hřebíkem v Hradci Králové. „Krátce jsme se setkali už na Žižkově a nabídl mi spolupráci v Hradci. Nakonec z toho byla moje nejlepší prvoligová štace,“ dává na první místo účinkování v barvách „votroků“. Východočeši odehráli jednu ze svých nejvydařenějších sezon za poslední léta. K osmé příčce přispěl jedenácti zásahy do černého.
Situace v Hradci Králové nabrala osud podobný Titaniku. Odcházel jeden hráč za druhým, což vzápětí vyvrcholilo pádem do druholigového suterénu. Zaměstnavatele měnil i Koubek. „Jinak to nejspíš nemohlo dopadnout. Byl jsem rád, že v Blšanech takové problémy nebyly. Je jasné, že každý jde do klubu s nějakým očekáváním a to si od něho slibuje i druhá strana. Takže, když to shrnu, bylo to takové střídavě oblačno. Nebylo to ideální z obou stran,“ ohlíží se za zastávkou u Chmelařů, odkud hostoval ve Zlíně a posledně v Mostu ve druhé lize.
Ještě předtím se vydal za exotickým dobrodružstvím. Nabídce jihokorejského LG Anyang se po absolvování úspěšných testů nebránil. Na zemi na Dálném východě vzpomíná s potěšením, jak po sportovní, tak lidské stránce. „Z Jižní Koreje jsem odcházel rok před mistrovstvím světa, když všechny věci dodělávali. Co pak udělali na mistrovství světa za úspěch, tak to bylo především kvůli tomu, jací jsou. Pracovitost, píle, bojování, obětavost a nic nevypustit, to jsou jejich přednosti. Hodně těžili z fyzického fondu a technicky na tom byli Korejci velice dobře,“ představuje doménu fotbalistů z korejského poloostrova, kteří na posledním světovém šampionátu senzačně dokráčeli až do semifinále, kde je zastavilo Německo.
Úspěch pořádajícího týmu nikdo nečekal. „Samozřejmě mě to potěšilo, z mého působení mě to de facto nepřekvapilo, ale nečekal jsem, že to dotáhnou takhle daleko,“ připomíná Koubek. Pod holandským lodivodem Guusem Hiddinkem nastupovali i čtyři bývalí spoluhráči Koubka. „Někde jsem i četl, že když Hiddink řekl korejským hráčům, a? něco udělají pětkrát, tak to udělají desetkrát, zatímco Holanďan se snaží smlouvat, jestli by to nešlo udělat jinak, a to samo o sobě hovoří za vše.“
Korejská liga se hrála tříkolově, pravidelně neděle - středa, s občasnými čtrnáctidenními přestávkami. „Bylo to volno jenom v uvozovkách, o to víc se muselo makat. Než jsem si zvyknul, tak jsem byl z toho hotový. Po všech stránkách to bylo náročné, časový posun, trénování a počasí. V létě je tam strašné dusno, taková prádelna. Ale když si na to člověk zvykne, tak to bylo v pohodě. Dneska na to vzpomínám jedině v dobrém. Lidi tam jsou úplně jiní, milí, upřímní, hodní a když kouknete, co se u nás mezi lidmi a vším děje, tak se musíte stydět,“ popisuje mentalitu korejského národa, což musí znít Čechům v uších jako fantasmagorie.
Za dvě sezony si Koubkův klub vydobyl jméno nejlepšího mužstva soutěže. První rok ligu vyhrál, druhý skončil na stříbrné příčce. „Přišel jsem v průběhu rozehrané ligy a byl to můj jediný mistrovský titul.“ Za rok a půl stihl nastřílet osmnáct branek. Obdobné Ligy mistrů v asijském balení se ale nedočkal. „Hrála se až napřesrok, mají to tam časově posunuté, takže to už jsem byl zase v Čechách.“
V korejském LG Anyang nebyl Koubek jedinou zahraniční akvizicí. Naopak, sešla se tam pěkná směsice národností z různých kontinentů. „Dva Rusové, dva Brazilci a černoch z Demokratické republiky Kongo,“ vypočítává zahraniční posily. Korejská liga sázela v té době na brazilské dribléry.
Tamní kuchyni, ke které se výhradně podává jako příloha rýže, si oblíbil, ale potvrdil, že každý den se jí holdovat nedá. „Je to něco jiného, chutnala mi. Skládala se zvláště z hovězího masa, ryb a k tomu různé ingredience, a když jste přišel na to, co k čemu patří, tak to bylo dobré. Ale abych zase jedl všechno a pořád, tak to nešlo. Bylo to strašně pálivé, paprika, pepř, nakládané zelí v chilli papričkách,“ představuje korejské pochoutky, které si dnes chodí čas od času připomenout do restaurace v Praze.
Pro Evropana nemyslitelné, aby pálivé lahůdky jedl každý den, Korejec zase bez nich nedá ani ránu. „Dokonce, když jsme byli měsíc na soustředění na Kypru, tak si vezli s sebou své jídlo a kuchařku. Nám se smáli, že jejich jídlo nejíme, ale když přiletěli do Evropy, tak byli ještě víc neš?astní než my. U nás se totiž vůbec nenají, zatímco my jsme si trošku přivykli,“ dodává.
Rodák z Mirotic se sice usadil v Praze, ale domů si cestu vždy s potěšením najde. „V průběhu sezony je sobota neděle zabitá, přes týden také, ale teď konečně bude víc času. Snažím se tam jednou za tři neděle ukázat.“
Po ukončení kariéry profesionálního fotbalisty si našel civilní zaměstnání. „Mám stavební průmyslovku, takže jsem se vlastně vrátil ke svému oboru a pracuji jako stavební a technický dozor. Bylo dobře, když mě rodiče dotlačili k tomu, že si mám nejdřív udělat školu a pak hrát fotbal,“ dává recept všem mladým fotbalistům, aby mysleli i na zadní kolečka. O možnosti pracovat ve fotbalové branži nepřemýšlel. „Vůbec mě to neláká. Ani nechodím na ligu, přečtu si jen výsledky, spíš se jdu podívat na nějaký přebor, když mám čas. Za začátku jsem byl z toho trošku neš?astný, ale postupem času mi to už nechybí,“ zavrhuje možnost točit se dál kolem vrcholového fotbalu.
Kromě fotbalových závazků nastupuje také v jihočeském týmu 2. ligy futsalu K-sportu Jindřichův Hradec. „Samozřejmě, je mezi fotbalem a futsalem velký rozdíl. Několik halových turnajů jsem si zkusil i v Praze. Když se najde volný čas, tak je to dobré zpestření,“ tvrdí jedna z opor.