Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Stanislav Rožboud: Pět úspěšných trenérských let v Kanadě a návrat domů

 
pondělí, 5. února 2018, 17:03

Velký talent, který v mládežnické reprezentaci šéfoval jako kapitán Petru Čechovi či Davidu Lafatovi. Stanislav Rožboud (36 let) se po konci aktivní kariéry vydal na trenérskou dráhu a využil šance působit v kanadském hlavním městě Ottawa v místní mládežnické akademii. Po pěti letech v Severní Americe se vrátil a bude se věnovat nadějím Dynama. Jeho inspirativní životní příběh je bezesporu zajímavý.

Do Kanady jste odcestoval před pěti lety. Jak vůbec došlo k tomu, že jste se rozhodl vyrazit za moře zkusit novou výzvu?
Znal jsem se s Pavlem Čančurou, který je původem Čech, ale do Kanady emigroval s rodinou v osmi letech. On strávil v Dynamu dva roky jako dorostenec, takže už tehdy jsme se sblížili. Druhým impulzem byla návštěva Tomáše Marušky u Pavla rok před mým odletem a Tomáš mi říkal: „Dělají tam skvělý projekt, chtějí dělat fotbal správně, možná by tě to zajímalo.“ Tak jsme se s Pavlem zkontaktovali a v roce 2012 jsem do Kanady odletěl na tři týdny. S Pavlem jsme domluvili, že on řídí projekt jako trenér, ale nerozhoduje o personálním obsazení. Ale říkal, ať přijedu, pomohu jim s tréninky a při nejhorším budu mít pěkný třítýdenní výlet do Kanady.

A už jste v zemi javorového listu zůstal.
Po dvou týdnech jsme si s Pavlem sedli a navrhl mi, jestli bych nechtěl přijet znovu a na delší dobu. Dohodli jsme se prakticky hned. Řekl jsem svoje podmínky, které ale nebyly nijak přehnané. Chtěl jsem žít jako normální Kanaďan. Daleko více mě lákala práce, nové zkušenosti a také šance naučit se jazyk. Hodně se to podobalo mému dětskému snu, když jsem si představoval, že budu hrát fotbal v Barceloně či jiných velkoklubech. To se mi nesplnilo, ale v zahraničí jsem působil a dělal fotbal jako svoji práci, takže to bylo perfektní.

Byl jste rozhodnutý hned? Přeci jen se jednalo o významný životní krok.
Víceméně ano. Mně se v Kanadě moc zalíbilo, když jsem do ní poprvé přicestoval. Pravda, přijel jsem v létě, které je v Kanadě krásná. Mám rád i zimu, ale ta je tam výživná. Po třech týdnech jsem se vrátil zpátky a měl jsem ještě platnou smlouvu v Táborsku, kde mi pan Smrž a celé vedení vyšlo vstříc. Vyřídil jsem si víza, v té době to ještě bylo jednoduché. Dnes už v půlce roku nejsou žádné volné kvóty pro návštěvu Kanady nebo Austrálie. Za čtyři týdny jsem měl víza, koupil si letenku a koncem srpna 2012 jsem odcestoval.

Jak jste si poradil s aklimatizací a náročnými začátky v novém působišti?
Problém byl jazyk. Myslel jsem si, že po maturitě z angličtiny a šesti měsících v Londýně, anglicky umím. Jenže opak byl skoro pravdou. Jejich rychlost a slang byl zprvu hodně náročný. Ale já měl motivaci se co nejrychleji naučit, proto jsem ve volném čase koukal na seriály s titulky a hledal další formy učení, které mi přišly zábavné. Kanadská angličtina je navíc trošku odlišná od té britské. Americká angličtina je ještě o kus jiná, ale i ta kanadská má své odlišnosti. Stala se mi několikrát příhoda, že jsem použil slovo britské angličtiny a oni mi nerozuměli. Nicméně angličtina je o frázích a nejvíce jsem se toho naučil v hospodě. Měli jsme dobrou partu, často jsme si chodili sednout na pivo a u toho se probírá všechno.

Setkal jste se i s francouzštinou, která se v Kanadě ve francouzských provinciích používá?
Ontario je vedle Quebecku, což je francouzská provincie. Ottawa je na rozhraní Quebecku a Ontaria, tím pádem se zde nachází frankofonní část, v níž jsem paradoxně bydlel. Pro mě to byla výhoda, protože pro Francouze je angličtina druhým jazykem, takže jsme si navzájem lépe rozuměli.

Sám jste se francouzsky naučit nechtěl?
Byl to můj druhý plán, který nevyšel. Francouzsky umím jen pár základních frází plus některé fotbalové výrazy. Já jsem s nejmenšími dětmi, které neuměly anglicky, tolik nepracoval. A ony se pak anglicky brzy naučily. Trošku mě to mrzí, ale zase to úplně prvotní cíl nebyl.

Vraťme se k fotbalové stránce. Čím se kanadská výchova mládeže nejvíce liší od té české?
V Kanadě nefunguje systém žádných dotací, do fotbalu netečou žádné státní peníze. Všechno závisí na tom, jak program funguje, kolik stojí a jestli jsou rodiče ochotní za něj zaplatit. Řekl bych, že přes 90 procent financí jde za rodiči. Zbytek je od drobných sponzorů, kteří požadují například jen logo na dres. Je třeba najít symbiózu a pochopit princip, že pro trenéry jsou rodiče a děti partnerem.

Už jste to nakousl, ale s jakými kategoriemi jste nejčastěji pracoval?
Nejčastěji s kategoriemi U11 – U17. Nicméně ze začátku jsme se hodně střídali a hledali jsme cestu, jak na to. Postupem času klubu přibývaly děti, takže jsme si jako trenéři museli rozdělit děti do kategorií. Převážně jsem trénoval holčičí tým, ale pracoval jsem i s klukama.

Jak jste si poradil s vedením náctiletého dívčího mužstva?
Fotbal je hlavně v Evropě zejména mužský sport. Mladí kluci odmala sledují své vzory jako Ronalda a Messiho, motivovat se ani moc nemusí, mají v sobě touhu být nejlepší. U holek je to trošku jiné. Ony musí mít partu a fotbal pro ně není to stěžejní. Musí být spolu, a protože fotbal je v Severní Americe hodně populární i mezi ženami, tak kdo hraje fotbal, tak je „cool“. Holky chtějí být hvězdy i ve škole, cítit zájem od ostatních.

Příprava tréninků tedy musí být odlišná u kluků a holek?
Jednoznačně. Pro holky musí být trénink pestrý, musí je bavit. Ony přijdou do šatny, deset minut si popovídají, která co s jakým klukem, co ve škole, kdo jim napsal a pak se teprve jde trénovat. Holky jsou schopny udělat cokoliv, ale méně fotbal chápou. Kluci běžně sledují nejlepší hráče, každý jejich pohyb a snaží se od nich učit. Když jsem se zeptal holek: „Znáte Mesiho?“ Odpověděly mi něco ve stylu, že to jméno už slyšely.

Zvýšil jste na fotbalistky někdy hlas?
Zvýšil. Dokážu zvýšit hlas, když jsem nespokojený. Stalo se mi to v momentě, kdy prostě nemakaly pro tým, nedělaly maximum. Nicméně oddělil jsem tréninky a osobní život. Na tréninku po nich chci maximum, i zvýším hlas, ale po tréninku už jsme normálně kamarádi a můžeme se bavit o čemkoliv jako přátelé.

Stíhal jste ke svým trenérským povinnostem alespoň na amatérské úrovni hrát dospělý fotbal?
Původně jsem zamýšlel, že bych trénoval a současně hrál. To mě ale brzy opustilo. Trénování bylo tolik, že bych nebyl schopen se plnohodnotně věnovat aktivnímu hraní. Akorát s trenéry a dalšími tatínky jsme vytvořili tým pro malou kopanou, takový sedmičkový fotbal. A byli jsme velice úspěšní. Nechyběla nám vášeň, nemuseli jsme nikoho přemlouvat a bylo to prima.

Ještě na skok do Kanady. Chválil jste si léto, ale v zimě jste zřejmě vzpomínal na mírné české mrazíky, že?
Zima je v Kanadě opravdu poctivá. Zažil jsem mrazy i -35 stupňů, při kterých se člověk nemůže zdržovat venku moc dlouho. Ale na pohled je místní zasněžená krajina nádherná, navíc bývá skoro pořád jasno. Stabilní zima trvá od konce listopadu do března, takže v centru Ottawy město vytvoří několik ledových ploch, kde může kdokoliv každý den do jedenácti hodin večer chodit bruslit a hrát hokej. Proto mají v Ottawě nejlepší hokejisty světa.

Byl jste se někdy v kanadském hlavním městě podívat na hokeji nebo dalších sportech?
Čtyřikrát nebo pětkrát za sezonu jsme se byli podívat na Senátorech (klub NHL z Ottawy). Když zde ještě působil Milan Michálek, tak jsme chodili častěji. Také jsme několikrát po zápase zašli společně na večeři. To bylo moc fajn. Na americký fotbal a baseball jsem se bohužel nedostal.

Pět let v Kanadě se jevilo velice pozitivně, vše vypadá růžově. Co tedy stálo za vaším koncem?
Rodinné důvody mě přivedly zpět. Rozhodl jsem se, že se vrátím a začnu novou životní etapu.

Nepřemlouvali vás za mořem, abyste zůstal?
Dalo by se to nazvat i přemlouváním. Nabídli mi velice slušné podmínky. Rozjeli jsme velice dobrý projekt, nechali za sebou kus kvalitní práce, proto by stálo za to pokračovat. Náš klub dostal ocenění nejvyšší kategorie Centre of Excellence. Přestože byli všichni zklamaní mým odchodem, tak mé důvody chápali. Cítil jsem, že se mohu kdykoliv vrátit.

Po svém návratu ze zámoří jste zamířil k mládeži českobudějovického Dynama. Byla to jasná volba?
Setkal jsem se Martinem Vozábalem a Petrem Benátem. Oba na mě udělali dobrý dojem, kterým by chtěli mládež dál vést. Naopak oni si chválili myšlenky, které bych chtěl přivést já. Protože je sezona rozběhnutá, tak působím jako skaut a poznávám systém. Připravuji tréninky pro žáky i pro další kategorie. Představuji metody, které používám. Uvidíme po mém delším působení, jestli fungují. Od sezony 2018/19 bych měl mít vlastní tým. Úvodní půlrok je takový zajížděcí a uvidíme dál, jak se naše představy naplní.

Napsal(a) Pavel Kortus ml./SK Dynamo ČB | Foto SK Dynamo ČB, archiv JF
 


 

Nejčtenější

  • I. třídy: Pozici lídra si vychutnává Blatná....

  • Ani jedna penalta se pískat neměla, zní...

  • KP: Osmé jarní vítězství bralo Milevsko s...

  • Do finálové odvety poháru půjdou Vodňany s...

Reklamní sdělení

Reklama