Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Hráč desetiletí FC MAS Táborsko Lukáš Mach: Byl jsem beranidlo

 
neděle, 26. ledna 2020, 16:07

Tábor – Na 10. reprezentačním plese vyhlásil fotbalový klub FC MAS Táborsko nejlepšího hráče desetiletí. Rozhodli o něm fanoušci v anketě na Facebooku. Vítězem se stal dravý útočník Lukáš Mach (nar. 10. listopadu 1984), který v klubu působil v letech 2008 až 2013. Publikum si ho pamatuje jako divocha v útoku s bujnou kudrnatou hřívou. Získal 330 hlasů. Za ním skončil na druhém místě hračička a technik nad techniky Aleš Kočí a na bronzovém stupínku brankářská legenda Michal Toma.

Lukáš Mach se v sezoně 2009/2010 výrazně podílel na postupu z ČFL do druhé ligy ještě v památném „argentinském“ dresu Spartaku MAS Sezimovo Ústí. Dnes pětatřicetiletý fotbalista sází branky ve východních Čechách za České Heřmanice, navíc nastupuje ve futsalové sestavě za prvoligové Vysoké Mýto. Návrat do Tábora si „král desetiletí“ náramně užíval.

Co pro vás znamená vítězství v anketě klubu o hráče desetiletí?
„Když mi zavolal ředitel klubu Josef Holub, že jsem první, byl jsem nesmírně potěšen. Myslím si, že jsem v Táborsku a předtím v Sezimáku zanechal nějakou stopu. Fanoušci na to nezapomněli a zvolili mě, za což jsem moc rád. Hlavně jsme rád, že jsem byl na plese, viděl jsem staré přátele. Vyvolalo to ve mně nostalgii, vybavily se mi věci, které jsem tu zažil. Jsem nesmírně rád, že si na mě fanoušci vzpomněli, že jsem anketu vyhrál.“

Proč si myslíte, že vás fanoušci zvolili hráčem desetiletí?
„Především jsem moc rád, že jste mě na ples pozvali. Je to pěkná tradice s vyhlašováním nejlepších hráčů, kterou dodržujete. Myslím, že jsem byl známý jako beranidlo před bránou, buď jsem míč dorazil, nebo jsem ho za čáru donesl i s protihráčem. Měl jsem vždy bojovné srdce, za což mě asi fanoušci měli rádi.“

Pojďme si připomenout nejzářivější okamžiky v klub, přece jen už to pár let je…
„Už je to dlouhá doba. Kdy mi ředitel Holub zavolal, začal jsem se vracet ve vzpomínkách, co jsem tady prožil, co jsme tady dokázali. Ten největší počin byl samozřejmě postup do druhé ligy. Také jsem si uvědomil, kdo všechno nás trénoval, kdo mi dal nejvíce. Dříve jsem o těchto věcech nepřemýšlel, šel jsem jako stroj od zápasu k zápasu. Zpětně mi dochází, že všichni trenéři chtěli, abychom pracovali poctivě, a my jsme za odměnu v roce 2010 postoupili do druhé ligy. Byla to tenkrát velká euforie, velké emoce, udrželi jsme soutěž řadu let, hráli jsme vyrovnané zápasy s těžkými soupeři. Bohužel ale nastanou časy, kdy člověk skončí, a tak jsem tady v roce 2013 skončil.“

Jak jste na dálku vnímal loňský sestup do třetí ligy?
„Mám v srdci každý tým, kde jsem hrál. Někdo z Táborska, už nevím kdo, mi volal: Sestupujeme. Cože, říkal jsem si? Mrzelo mě to. Ale jak je vidět, asi to tu chytili za správný konec, vedou třetí ligu a přeji jim úspěch, aby postoupili zpátky.“

Na které spoluhráče nejvíce vzpomínáte?
„Abych se přiznal, chce se mi skoro brečet…Chybí mi tu Aleš Kočí. Potkal jsem se na plese s Pavlem Veseckým, Kellym (Miroslav Jelen, pozn. autora), s akcionáři klubu, se kterými jsem se obejmul, s jejich manželkami, které mě políbily jako starého známého. Já a Aleš Kočí jsme ke klubu měli hodně blízko, protože jsme to brali srdcově. Pro nás to tu byla srdcovka. Těšil jsem na Roberta Kochlöfla, což byl náš kapitán. Když jsem sem jako mladíček přišel, občas jsem si vyskakoval. On mě chytil pod krkem a ostře mi řekl, že jsem tady půl roku, ať se uklidním. Takový byl Kofi, tak si ho pamatuji. Chybí mi Marek Endl, Jirka Kostečka, nenahraditelný střeďák, který mi nahrál na nespočet gólů. Vzpomínám na Slávu Rožbouda, který posléze odešel do Kanady, a na další skvělé spoluhráče.“

Vy jste hrál hlavně na Soukeníku v Sezimově Ústí, teď A tým nastupuje v Táboře v ulici Kvapilova. Co na to říkáte?
„My jsme tam trénovali na umělce. Vím, že bývalý majitel klubu Jiří Smrž měl velký sen, aby se tam hrál mistrovský fotbal, ale dlouho to nešlo. Já odejdu, pan Smrž už v klubu není a koukám, že na Kvapilce je super stadion, který se postupně buduje. To je bomba, jsem rád. To, co my zažili na stadionu Soukeník v tom našem lese, to je nezapomenutelné, nezaměnitelné. Kdokoliv tam přijel, včetně mé manželky, která mi jezdila fandit, se ptal: Co to je? To je náš plac, odpovídali jsme. Tady hrajeme a tady postoupíme do druhé ligy, což se nakonec stalo. Na Soukeník mám skvělé vzpomínky, i když to byl plac pro opice. My jsme byli těmi opicemi, které postoupily…(smích).“

Hrajete futsalovou první Varta ligu za Vysoké Mýto. Jak se to stalo?
„Byl jsem osloven sportovním manažerem klubu, jestli bych ji nešel pomoct. Dal jsem si dva tréninky a jeli jsme na Spartu, která patří k nejlepším. Po šestém gólu, který nám dala, jsem si říkal, co tady dělám. Futsal je jiný, jinak se pohybujete, jinak se rozvíjíte. Je to doplněk k normálnímu fotbalu, který kopu za České Heřmanice spolu se svým švagrem.“

Jak se vám daří v rodinném životě?
„Když jsem skončil profesionální fotbal, jak říká moje manželka, začal jsem plodit děti. Na vysvětlenou: já jsem tady skončil, když přišel trenér Roman Nádvorník, který v útoku upřednostňoval Strnada. To byl jeho svěřenec. Byl jsem zvyklý na post útočníka číslo jedna, najednou jsem byl číslo dvě. Řekl jsem si: Konec, tohle ne. Vrátil jsem se domů, manželka mi porodila tři krásné dcery. Jeden porod byl těžší než druhý. Manželce za vše moc děkuju. Děkuju také všem, co mi tu umožnili hrát. Ať se klubu daří, ale když jsem koukal na soupisku Táborska, kromě Kučery, Musiola a Navrátila mi ostatní přijdou trošku jako děti. My jsme byli vyspělejší, měli jsme svalnaté postavy, chlapi. Ve druhé lize budou muset být silnější. Přeji si, aby klub hrál opět druhou ligu, ale ty děti v sestavě musejí trochu vyrůst…“ (úsměv)

Napsal(a) Luboš Dvořák | Foto Daniel Pekař, Jan Škrle
 


 

Reklamní sdělení

Reklama