Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

František Cipro si každé angažmá považoval

 
sobota, 13. dubna 2024, 14:34

Hluboká nad Vltavou – Dnes by se dožila 77 let ikona jihočeského fotbalu. František Cipro byl jednou z nejvýznamnějších fotbalovou osobností pražské Slavie, kde strávil nejdelší a nejúspěšnější údobí v roli hráče i trenéra, a českobudějovického Dynama. Narodil se v Jihlavě, přesto se vždy počítal za Jihočecha, což potvrdil i v rozhovoru, který vznikl po jeho druhém angažmá na lavičce Dynama (září 2012). Dohromady vedl českobudějovický klub ve třech etapách.

Pod Černou věž přišel František Cipro s rodiči jako pětiletý a jal se prohánět fotbalový míč. Vstoupil do tábora „zelených kůží“, tedy Slavoje, původně Meteoru. Po sloučení klubu s „černými kůžemi“ hájil barvy Dynama, odkud zamířil na vojnu do Tábora. Na postu útočníka se prosadil do ligových Pardubic a přes Zlín se propracoval do Slavie, kde patřil ke stálicím téměř deset let. V sestavě couval dozadu. Nejdřív do zálohy, potom hrál v obraně.

Souběžně s fotbalovou kariérou vystudoval práva a získal trenérskou kvalifikaci. Schopnosti kormidelníka výrazně prokázal ve Zbrojovce Brno, kterou přivedl do nejvyšší domácí soutěže. Přes kyperský Limassol a Blšany se vrátil do Slavie, v níž řídil partu kolem Karla Poborského. Působil v Tirolu Innsbruck a dalších rakouských klubech. Dvakrát se vrátil do Slavie, koučoval Teplice, Plzeň a v sezoně 2005 – 06 nasměroval do ligy budějovické Dynamo. Na Střeleckém ostrově se objevil znovu v sezoně 2010 – 11 coby vyhledávač talentů. V dalším ročníku převzal trenérskou taktovku, na podzim 2012 po šňůře porážek u týmu skončil.

Co přivedlo vaši rodinu z Vysočiny na český jih?

Tatínek pracoval v mlékárnách a kvůli jeho profesi jsme se stěhovali. Nějakou dobu jsme bydleli v Pacově a potom jsme se usadili v Budějovicích, kde táta dostal ředitelské místo. Do rodné Jihlavy se vracím za příbuznými, ale počítám se za Jihočecha. Od první třídy jsem tady chodil do školy a naučil se hrát fotbal. Okolnosti ze mě sice na čas udělaly Pražáka, ale teď žiji znovu v kraji svého mládí.

Vaše mládí bylo veskrze fotbalové?

Kopal jsem za Slavoj, mezi nímž a Dynamem panovala velká rivalita. Oba kluby dokonce soupeřily ve druhé lize. Pamatuji si skoro všechny hráče. Potom došlo ke sloučení. V dorostu jsem už nosil dres Dynama. Byla tady mimořádně silná generace kluků narozených v roce 1946 a 47, kteří v létě hráli fotbal, v zimě hokej. Dělal jsem aktivně oba sporty, ještě jako dorostenec. Řada spoluhráčů potom zůstala u hokeje, který měl v Budějovicích lepší zvuk. Třeba Venca Mařík to dotáhl až do reprezentace.

Dal jste přednost zelenému trávníku a navlékl vojenské sukno. Působení v Dukle Tábor vás připravilo pro vrcholovou kariéru?

Vojenská služba trvala dva roky a po sportovní stránce nám všem velmi pomohla. Řekl bych, že současné generaci něco takového dost chybí. Na druhou stranu tohle období považuji za ztracený kus života. Každopádně jsem dostal nabídku z tehdy prvoligových Pardubic, v jejichž barvách jsem vstoupil do velkého fotbalu. Měly skvělý tým, který obstál ve čtrnáctičlenné soutěži tvořené z větší části slovenskými účastníky. Přes Dynamo a Tábor putoval se mnou do Pardubic gólman Pepík Čaloun, jenž se později usadil v Plzni. Expardubičtí Mojžíš a Kára našli místo ve Spartě, Mareš ve Slavii.

Sestava pražské Slavie byla dlouho nemyslitelná bez vašeho jména.

Po dvou sezonách jsem šel z Pardubic na rok do Zlína, kde jsem hrál v útoku vedle Zdeňka Nehody. On byl nejlepší ligový střelec, já nahrávač. Potom šel Zdeněk do Dukly a mě si vybrala Slavia. Měl jsem nahradit Frantu Veselého. Říkali, že brzy skončí, ale Franta válel ještě deset let. Mezitím ho přišli nahrazovat další hráči. Posunul jsem se do záložní a nakonec obranné řady, přesto jsem prožíval nejlepší hráčské období. Bojovali jsme o udržení, hráli střed tabulky a jednu sezonu usilovali i o titul. Mužstvo se příliš neměnilo. Neexistovaly odchody do zahraničí a moc často nedocházelo ani k domácím přestupům. Hráči neměli smlouvy, z klubu vás v podstatě museli vyhodit.

Rozhodl jste se vstoupit do cechu trenérů?

Neplánoval jsem, že budu trenérem, ale udělal jsem si potřebné školy a tak nějak to přišlo, že jsem začal působit jako hrající kouč v Jílovém u Prahy, kde jsme z krajského přeboru postoupili do divize. Následovalo angažmá v Gmündu a potom první velká trenérská příležitost v Brně. Tehdy Zbrojovka marně usilovala o návrat mezi elitu. Bývalí hráči Kroupa, Jarůšek a další mě oslovili, tak jsem to zkusil a měl i štěstí, že se rychle povedl postup. V obrovské euforii chodilo přes třicet tisíc diváků. Za tuhle štaci jsem dodnes vděčný.

Největší úspěchy vás ale čekaly znovu ve Slavii.

V mančaftu se sešli kluci, kteří byli po úspěchu hladoví. Po mistrovském titulu v sezoně 1995 – 96 jelo sedm hráčů na Euro do Anglie. Ve stejném roce jsme se dostali mezi poslední čtyři v poháru UEFA, za rok do čtvrtfinále. Hráči si potom mohli vybírat z lukrativních zahraničních nabídek. Do Slavie jsem se jako trenér vrátil ještě dvakrát, ale to již byly více méně záskoky. Ke klubu mám v každém případě vřelý vztah, byť jsem tam neprožil jenom příjemné věci a s pár lidmi si nepadl do oka.

Vedl jste i zahraniční týmy. Vzpomínáte v dobrém?

Každé angažmá si považuji. Působení v jiných zemích bez ohledu na fotbal velmi obohatí člověka. Je velký rozdíl trávit někde dovolenou anebo tam pracovat. Naučíte se jazyk, v mém případě je to angličtina a hlavně němčina. Měl jsem také štěstí na nádherné prostředí, které svědčilo i rodině. Na Kypru moře, v Tirolsku hory.

Jak se ohlížíte za působením v Dynamu?

Nechci o tom dlouze mluvit, ale nemám se za co stydět. Po příchodu do ligy jsme hráli dobrý fotbal a byla škoda, že jsme neudrželi hostující hráče Táborského nebo Volešáka. Při mém druhém angažmá jsme měli fantastické jaro, ale nástup do letošního podzimu se nepodařil. To se někdy stane. V Budějovicích nemám nic proti nikomu, jenom mi vadí malý divácký zájem. Na hokeji je úplně jiná atmosféra.

Jste doktorem práv. Využil jste svoji kvalifikaci?

Ne, nikdy. Ale byly časy, kdy mě mrzelo, že jsem se toho nechytil. Fotbal měl vždycky navrch. Nechci používat frázi, že je to droga. Prostě mě to bavilo. Člověk žije mezi mladými a nemá čas stárnout. U fotbalu chci dál zůstat, i když netvrdím, že znovu vlezu do vlčího doupěte a budu trénovat.

Hráčská a trenérská angažmá Františka Cipra


Hráč: Slavoj ČB (1954-62), Dynamo ČB (1962- 66), Dukla Tábor (1966-68), VCHZ Pardubice (1968-70), TJ Gottwaldov (70-71), Slavia Praha (1971-80), TJ Jílové (1980-82), SV Gmünd (1984-88).

Trenér: TJ Jílové (1980-82), SV Gmünd (1984-88), Zbrojovka Brno (1989-90), AEL Limassol (1990-92), Chmel Blšany (1992-94), Slavia Praha (1995-97), Tirol Innsbruck (1997-99), Slavia Praha (1999-2000), LASK Linec (2001), FK Teplice (2001-02), Viktoria Plzeň (2003-04), SV Freistadt (2004-05), Dynamo ČB (2005-2007), SV Freistadt (2008-2009), Slavia Praha (2010), Dynamo ČB (2011-12 a 2015), TJ Hluboká n. Vltavou (2016-19).

Napsal(a) Ladislav Lhota | Foto Jan Škrle
 


 
Reklama