Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Rekordman klokanů Zdeněk Prokeš ustrážil největší evropské hvězdy

 
pondělí, 13. dubna 2020, 23:53

V první polovině osmdesátých let minulého století patřil Zdeněk Prokeš mezi nejlepší prvoligové obránce. Výtečný hlavičkář, vždy spolehlivý a skromný. V Bohemians Praha dodnes drží rekord v počtu odehraných zápasů. Rodák z Vráta vyšel z fotbalové rodiny. Kulatému nesmyslu propadli děda, otec, oba Antonínové, i švagr Zdeněk Mikoláš st., který s ním hrál v dorostu mateřské Igly Č. Budějovice. Devatenáctinásobný reprezentant dorazil k Sirkárně u příležitosti loňských klubových sedmdesátin. Škoda, že se mu mluvit nechtělo. „Nezlobte se, ale rozhovory nedávám,“ odvětil slušně stabilní člen staré gardy Bohemians a XI. internacionálů. O to cennější je pořízený rozhovor z roku 2005, který vám s nejslavnějším odchovancem Igly po letech přinášíme.

Jak vzpomínáte na začátky vaší bohaté a úspěšné fotbalové kariéry?
Strašně rád, to je jasné. K fotbalu mě vedl hlavně můj otec, který sám hrával za Meteor a pak trénoval několik českobudějovických mužstev. Začal jsem v deseti letech na Igle, kde jsem hrál až do vojny. Zapomenout se nedá ani na trenéry Voráčka, Musila, Ryneše a Molkupa.

Čím to bylo, že Igla vedená trenérem Molkupem, dokázala vybojovat dorostenecký mistrovský titul v takové konkurenci jako Baník Ostrava, Slavia Praha, Teplice, Bohemians?
Sešel se opravdu vynikající ročník, mužstvo se vhodně doplnilo, takže to bylo určitě tím.

O úspěšné dorostence se zajímalo několik klubů. Lákalo vás jako „Budějčáka“ k přestupu sousední Dynamo?
Táta neměl s Dynamem nějaké dobré vztahy, takže tahle možnost mě ani moc nelákala.

Kam vás zavlála vojna?
Po přijímači v Táboře jsem hrál dva roky v béčku Dukly Praha, kde nás první rok trénoval Pavlis a druhý Masopust.

Po dvou letech, když jste svlékl zelené sukno, se o vás zajímala celá řada ligových klubů, především Sparta, Slavia a Teplice. Proč jste si nakonec vybral Bohemians?
Bylo v tom víc důvodů. Nejhezčí stadion, nejlepší diváci, navíc tam byla perspektiva, že budu pravidelně hrát, což jsem třeba ve Slavii a Spartě neviděl. Stoperská dvojice Packert a Valent byla již starší a pomalu končila svou kariéru.

Na podzim roku 1974 jste poprvé vyběhl na prvoligový trávník, a byla to premiéra se vším všudy. V Bratislavě jste měl za úkol uhlídat vyhlášeného střelce Petráše.
Hrálo se proti Interu, kde jsme prohráli 1:2, a uhlídat Laca Petráše nebylo vůbec jednoduché. Byl to docela nepříjemný prvoligový křest.

O tři roky později na vás čekala i pozvánka do národního týmu. Debut se lvíčkem na prsou jste si odbyl v kvalifikaci na MS 1978 v Argentině proti Walesu, čímž jste zároveň přišel o téměř jistou účast na OH v Moskvě, kde olympionici získali zlaté medaile. Mrzelo vás hodně, že jste u toho nemohl být?
Proti Walesu jsem střídal asi dvacet minut před koncem zraněného Fialu a pak jsem nastoupil ještě jednou s Řeckem. Tím jsem podle tehdejších pravidel za olympioniky již nemohl. A jestli mě to mrzelo? Takový už je život.

Váš vstup do reprezentace měl ale jepičí život?
Když jsem tam byl poprvé, tak trénoval Ježek a podruhé Vengloš. Oba spoléhali na zkušené hráče typu Jurkemika, Čapkoviče, Ondruše. Další šance přišla, až když se vyměnili trenéři.

Jaký to byl pocit, vrátit se takřka po pěti letech do národního mužstva?
Po neúspěšném šampionátu ve Španělsku se zrovna tvořilo nové mužstvo a do reprezentace jsem se vrátil na podzim 1982 zápasem v Kodani proti Dánsku. Samozřejmě pocit nastoupit za nároďák, byl vždycky nádherný.

V kvalifikaci na mistrovství Evropy ve Francii roku 1984 bylo v základní sestavě osm hráčů z Bohemky. Byla to takzvaná reprezentační éra klokanů.
V té době jsme byli v laufu, vedli jsme ligu, dařilo se, což nemohlo uniknout reprezentačním trenérům.

Dost kuriózní situace nastala na zimním turnaji Tatry Smíchov, kde se utkal národní celek proti "zbytku" Bohemky. Zápas se vymkl z rukou, hrálo se na ostří nože.
Naštěstí jsem byl marod, jako bych tušil, že se to pokope (smích).

Na začátku osmdesátých let patřil tým z Vršovic mezi naši absolutní špičku. Vysněný titul získal v sezoně 1982/83. Zvedat nad hlavu pohár pro mistra ligy je určitě nezapomenutelný zážitek.
To se nedá ani popsat. Mimo národního mančaftu je to asi vrchol, kterého může fotbalista dosáhnout. Velká byla i oslava mistrovského titulu.

I v následujících letech patřili klokani k největším adeptům na zisk nejcennější trofeje. Ve vaší poslední sezoně v Bohemce utekl doslova mezi prsty. V závěrečném utkání stačila k celkovému prvenství i remíza doma s průměrnou Trnavou, které ale senzačně vyhrála. Hrála v tom roli i velká vytíženost hráčů, kteří tak museli zvládnout ligu, domácí a evropský pohár a ještě reprezentaci?
Možné to bylo, protože jeden ročník jsme vedli ligu po podzimu asi o sedm bodů a jaro nám pak uteklo. Skočili jsme až třetí. Únava vykonala své, navíc se k tomu přidala zranění některých hráčů, sestava se musela všelijak slepovat. Ještě před osudným zápasem s Trnavou v pětaosmdesátém jsme mohli rozhodnout o titulu již v Ostravě kolo před koncem. S Trnavou nám doma stačil i bod, protože Sparta prohrála v Banské Bystrici, s čímž jsme nějak podvědomě nepočítali, a po naší porážce rozhodlo o vítězi ligy skóre, které měla Sparta lepší.

Z hlediska osobního ocenění byl pro vás nejúspěšnější rok 1984. Skončit v anketě Fotbalista roku druhý a být v nejlepší jedenáctce roku se jen tak nikomu nepoštěstí.
Pro mě to bylo velké vyznamenání, skončit druhý za Honzou Bergerem. Rok předtím jsem skončil na šestém místě a v sedmasedmdesátém, jestli se nepletu, na jedenáctém místě.

Tehelné pole hostilo poslední duel kvalifikace na ME ve Francii s Rumunskem. V boji o to, kdo si zahraje mezi elitní evropskou smetánkou, jsme po remíze 1:1 neuspěli. Vám tak unikla životní šance dostat se na vrcholný mezinárodní turnaj.
Cítil jsem, že je to pro mne ve třiceti letech jedinečná šance, která mi nakonec utekla. Bylo to pro mě asi největší zklamání v mé fotbalové kariéře.

Klokani odehráli řadu vynikajících zápasů v pohárové Evropě, kde se střetli s celky, které uznával celý Starý kontinent. Jaký zápas byl podle vás nejpamátnější?
Podle mě asi zápas proti Ajaxu Amsterdam, kdy jsem hlídal Marco Van Bastena a my nakonec po penaltovém rozstřelu postoupili do dalšího kola. Ale celkově se nám v pohárech dařilo, hráli jsme v nich pravidelně. Hlídal jsem i Rummeniggeho, když jsme se střetli s Bayernem Mnichov. Doma jsme prohráli dva nula a v odvetě se nám podařilo plichtit dva dva a já dával gól. V nároďáku jsem pak měl na starost Völlera z Německa, Rossiho z Itálie, samé velké hvězdy. Někdy to bylo i štěstí takovéhle hráče uhlídat, jeden sám proto nim moc neudělá, musí mu pomoct ostatní spoluhráči.

Strůjcem historického a dodnes jediného mistrovského primátu Bohemians byl kouč Tomáš Pospíchal. Jak jste s tímto uznávaným trenérem vycházel?
Já jsem s ním vycházel moc dobře. Byl to trenér, který si jednou za dva za tři roky někoho vyhlédl, zasedl si na něj, o to mohl ten hráč kopat jako pánbů. Když se dařilo, tak nás držel při zemi, abychom nebyli namistrovaní.

Po debaklu národního týmu na Strahově s NSR v boji o Mexiko jste již reprezentační trikot neoblékl. Byly v tom nějaké neshody s tehdejším trenérem československého souboru?
To rozhodně ne! Trenéra Masopusta jsem uznával a považuji ho za jednoho z našich nejlepších trenérů, s kterým jsem kdy přišel do styku. Vedl mě již na vojně v béčku Dukly. Nikdy by mě nenapadlo proti němu něco říct. Jinak mně bylo dvaatřicet let a zájem o mne projevil jeden francouzský klub, ale už před rokem jsem dostal nabídku jít do zahraničí, to zase Pospíchal řekl, že mě potřebuje v Bohemce. V mém věku už bylo na čase, abych v reprezentaci skončil a dala se příležitost mladším a nadějným fotbalistům.

Od vašeho příchodu do Vršovic v létě roku 1974, kdy jste se hlásil u trenéra Musila, až do vašeho odchodu uběhlo dlouhých jedenáct sezon. Za tu dobu jste zažil ve Vršovicích celou plejádu hráčů. Přesto, kdo byl podle vás Pan fotbalista?
To je těžké vybrat z tolika hráčů, s nimiž jsem hrál. Vynikalo jich mnoho, ať již to byli Panenka, Bičovský, Dobiaš, Chaloupka, Zelenský, Jílek…

V roce 1985 jste nabral směr Německo a odešel do Mnichova 1860. Hrál jste potom ještě někde?
Ještě předtím, než jsem šel do Mnichova, jsem měl nabídku jít za Tondou Panenkou do Sankt Pöltnu v Rakousku, naskytla se i možnost odejít do klubu druhé francouzské ligy. Nakonec jsem si vybral třetí ligu v Mnichově 1986, kde trénoval Halama. To mi přišlo jako nejideálnější angažmá. Odehrál jsem tam dva a půl roku, ale smlouvu jsem měl ještě do léta. V lednu jsem kvůli kolenu skončil, i když Němci sice chtěli, abych šel na operaci, ale v pětatřiceti se mi už nechtělo. Následoval návrat do Bohemky, trénoval jsem tam asi měsíc a půl, odehrál jeden přátelák a pak svoji fotbalovou kariéru definitivně ukončil.

Řada vašich bývalých spoluhráčů se vydala na trenérskou dráhu. Vás tato možnost nelákala?
Myslím si, že k trénování musí mít člověk vzdělání a vlohy. To já nemám, a proto jsem o této možnosti nepřemýšlel.

Sledujete stále naší prvoligovou scénu? Chodíte se pravidelně dívat?
Času mám opravdu málo, zápasy se mi většinou kryjí s našimi, kdy kopu za jedenáctku internacionálů ČR a bývalé hráče Bohemky, takže na fotbal se dostanu tak třikrát čtyřikrát za sezonu. Trochu mě mrzí, že nejsem o těch pětadvacet let mladší, ne kvůli finanční stránce, ale kvůli možnostem hráčů.

Vizitka Zdeňka Prokeše

Narozen: 13. 6. 1953
Post: obránce
Kariéra: TJ Igla Č. Budějovice (1963-1972), Dukla Praha B (1972-74), Bohemians Praha (1974-1985), Mnichov 1860 (1985-1987)
Reprezentace: 19 utkání/1 gól
Starty a góly v lize: 294/17
V evropských pohárech: 27/3
Úspěchy: dorostenecký mistr ČSR a vicemistr ČSSR 1971/72, mistr ligy 1982/83, 2. místo v anketě Fotbalista roku 1984, semifinalista Poháru UEFA 1983.

Napsal(a) Michal Průcha | Foto archiv JF
 


 

Reklamní sdělení

Reklama