Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Jaroslav Škuthan starší oslavil sedmdesátiny. Rád vzpomíná na začátky pod trenérem Kyslíkem

 
středa, 5. prosince 2018, 11:14

Známý českobudějovický fotbalista a dlouholetý rozhodčí Jaroslav Škuthan starší oslavil v minulém týdnu (26. listopadu) významné životní jubileum. V plné svěžesti si připsal sedmý křížek. Jak nám v rozhovoru prozradil, další účinkování s píšťalkou v ruce teprve zvažuje.

Naše redakce ti blahopřeje k sedmdesátinám, které jsi nedávno oslavil. Kde se odehrávalo to nevětší těžiště? Obyčejně to lidi mají rozvržené na několik etap.
„To máš pravdu, bylo to na několikrát. Jedna, ta největší, se konala u nás na chalupě ve Strážkovicích hlavně s celou rodinou, přáteli a klubem seniorů ze Strážkovic. Pak jsme si udělali setkání po bowlingu ve Čtyráku na Vltavě. Tam byli moji největší kamarádi z mládí Gusta Stehlík a Pavel Kolda, strejda známého hokejisty. Kamarádi z nedělních fotbálků v Oskarce, Honza Piskač, tajemník hlubockého starosty, a znovu známý hokejista Motoru a reprezentant Láďa Kolda mi poslali srdečné blahopřání. Jelikož letošní zahájení zimní sezony jsem letos trošku zanedbal. Je taky zajímavé, že narozeniny máme ve stejný den, i když samozřejmě v jiných letech. Jsou to mlaďoši. Doufám, že vše ještě dohoním, pokud mi to kolena dovolí.“

Teď možná už jenom nedělní fotbálky, když navážu. Ale někde ten fotbal musel začít.
„Nojo, to bylo na Rudé hvězdě, teď to je SKP, protože jsem bydlel v Nerudovce. Ale to ještě nebyl stadion, takže jsme hráli na Střeláku. Tam nás vedla trenérská legenda František Kyslík. Pak se začal stavět areál Rudé hvězdy, takže jsme se vrátili domů. Tam si nás převzal pan Komenda, který se staral o mládež, společně s panem Pajmou.“

Na Rudé hvězdě válel budějovický Hraničář. Taky jsem se tam chodil občas dívat.
„To byla divize a mě tam vytáhli z dorostu, ještě mi nebylo osmnáct. Studoval jsem v té době strojárnu a měl jsem před vojnou. Potkal jsem se tam například s Mírou Koblencem. On sám byl vynikající fotbalista, ale i jeho kluk měl našlápnuto ke slibné kariéře. Bohužel ho zastavilo zranění.“

V Hraničáři jsi vydržel?
„Ne, odešel jsem do Igly. Tam byl asi nejvýraznější postavou Jan Molkup, kterého snad pamatuje každý. A vedoucího nám dělala další fotbalová legenda Tonda Prokeš, trenérem byli pánové Leiterman a Ryneš starší. To byly pro nás kluky opravdu velké vzory. Hráli jsme krajský přebor a bojovali o divizi.“

Jenže přišla vojna, a ta často určovala další směrování. Jak to bylo u tebe?
„Byl jsem na výběru v Táboře, kde si mě vybrala Rudá hvězda Cheb. V té době hrála druhou ligu, jenže na hřiště jsem se nedostal, a tak mě poslali do Písku. V té době tam mimo jiné hrál i Ivan Bican, nositel slavného jména, který se z našeho kádru nejvíce prosadil, ale se slavným Pepim neměl nic společného. Ale taky on ten fotbal uměl, zaválčil si i ligu za Plzeň. A šlo mu to.“

Tak se vrátíme k civilu. Kam tě to zavedlo?
„Vrátil jsem se do Igly a pak do Rudé hvězdy. Tam byli kamarádi, se kterými jsem hrával dřív, třeba Pepa Zeman, Franta Veselý, Honza Třeštík, Franta Kubeš. To byli hráči. O rychlosti Franty Veselého nemohl pochybovat nikdo, ty sám sis na něj stěžoval, když jsi ho měl na starosti na hřišti. Honza Třeštík, jeho levačka a přehled, to je to samé. A Franta Kubeš se svojí figurou a schopností dávat góly, to byla báseň. Začali jsme spolu pralesní ligou a prošli jsme až do kraje.“

Dost košatý příběh. Tady to končí?
„Možná by mělo, ale mně to fotbal nedovolil. Šel jsem do Zlivi, taky do krajského přeboru. To se kraj kvůli šetření penězi na cestování rozdělil na dvě skupiny. No, o účinnosti toho opatření jsem nebyl přesvědčen. A pak následovaly i Dívčice před jejich hvězdnými sezonami. Tam mě přivedl Míra Dvořák, no a já už tehdy byl skoro čtyřicetiletý.“

Pořád čekám na konec aktivní kariéry, ale nějak to nepřichází.
„Nakonec to přišlo, ale nevím, jestli to byl konec aktivního fotbalu. Začal jsem hrát podnikovku, kde nastupovali bývalí vrcholoví hráči, třeba i exligoví. Asi nejde jmenovat jednotlivé fotbalisty, ale dali by na frak leckterým týmům, které hrály krajské soutěže. Ale mezi mé spoluhráče patřili zrovna Honza Třeštík, Mandát, Franta Čech. Tenkrát se ještě nesmělo jezdit do Rakouska nebo Německa, takže tihle výteční fotbalisté pokračovali s fotbalem právě v podnikovce. My v Igle jsme se tahali o titul hlavně se Škodovkou, kde byli další skvělí hráči. Ale vyhráli jsme ji v těch letech snad třikrát za sebou. To už by byl opravdu čas skončit, ale pořád mi to cukalo nohama. Takže skoro do šedesátky jsem hrál pětatřicítku v Bavorovicích.“

No, a jsem snad konečně u toho konce hráčské kariéry. Co pak? Zbývá volba vydat se mezi rozhodčí nebo bafuňařit. Tebe jsem zažil jako rozhodčího.
„No tak funkcionářem nikdy. A k pískání mě přivedl bývalý spolužák ze strojírny, tvůj jmenovec Jirka Šíma. Prej jsi s ním hrál podnikovku, jak říkáš. To jsem skončil v Dívčicích a fotbal jako hráč jsem si už užíval jenom v podnikovce. Pískal jsem v B třídě, teď už v sedmdesáti okres. Stejně jako teď i můj mladej. Sám uvidím na jaře, jestli budu pokračovat. Díky za zájem.“

Napsal(a) Milan Šíma | Foto archiv JF
 


 

Reklamní sdělení

Reklama