Jubileum tvrdého obránce. Zdeněk Hajný oslavil 70. narozeniny

První fotbalovou školu mu dávali starší bratři Láďa s Pavlem, který válel v 60. létech v obraně „Lokotky“ a svého času ho lámala k přestupu Slavia Praha. Divize se přesně po dvaceti letech dočkal i nejmladší ze sourozenecké trojice, Zdeněk.  V létě 1987 se po dlouhé odmlce vrátila do Suchého Vrbného.

Na vojně v Opavě si Zdeněk Hajný dal tři životní cíle. Udělat si školu – průmyslovku, oženit se a vrátit se k fotbalu. A všechny se mu splnily do puntíku. V patnácti zahodil kopačky, fotbal mu nechyběl, ale na vojně mu zase přišel na chuť. Vrátil se za bratry na Srubec a v útoku střílel gól za gólem. „Když jsem dal gól, musel jsem pak na stopera a bránit,“ prozrazuje, jak získával první zkušenosti v obranné linii.

Na utkání v Hrdějovicích do smrti nezapomene. Soupeř mu úmyslným faulem zezadu natřikrát zlomil nohu. Způsobil mu tříštivou zlomeninu lýkové kosti a přetrhal vazy v kotníku. Noha se otočila o 180 stupňů… Tu si sám rychle srovnal a vzápětí upadl do bezvědomí. Po dlouhém léčení začínal od nuly. Učil se chodit, po večerech běhat. Zákonitě to mělo vliv i na hřišti. „Za začátku jsem se bál chodit do soubojů, dlouho to trvalo, než jsem zase do toho chodil naplno,“ vzpomíná na další comeback po půlroční nucené přestávce.

V zimě 1982 si jej vyhlédl trenér Lokomotivy Zdeněk Hronek. Věřil mu i po těžké zlomenině nohy a velkému skoku z okresu do kraje. „Po třech letech lanaření mě kupovali jako mrzáka,“ zdůrazňuje Hajný. „Nemohl jsem Hronka zklamat,“ dodává. Začínal v útoku s rychlíkem Teringlem a Mikulou. Místo v sestavě a kabině si musel vybojovat. Vzal to od podlahy. Když se stal pevným členem základní sestavy, přišla další rána. Utrhl si meniskus. „Půl roku jsem nehrál. Prakticky to byl konec kariéry. To není jako dnes. Horší bylo, že mě to přestávalo bavit,“ popisuje další těžký moment v kariéře.

Když skončil ostřílený stoper Bohumil Vojta, který laboroval s kolenem, Hronek ukázal na Hajného. Už to zkoušel úspěšně na kraji obrany. „Hronek věděl, že jsem to hrál i na Srubci. Říkal jsem si, že je to moje poslední šance. Řekl mi to půl hodiny před zápasem s béčkem Dynama. Půjdeš na stopera. Vyvalil jsem oči. Vyhráli jsme 4:0 a já je nepustil na 20 metrů k bráně,“ popisuje svůj trvalých přechod do středu obrany. S brankářem Václavem Adamem se stali lídry týmu a vytvořili v dalších sezonách sehraný a obávaný tandem.

Na Lokomotivě panovala zvláštní chemie. „Charakteristika týmu byla jiná než v budějovických klubech. Jako kdybychom byli izolovaní od těch ostatních mužstev. Se všemi jsme se znali, byli jsme kamarádi, ale když chtěl jít někdo k nám, nevydržel. Na Lokádě se hrálo tvrdě, do těla. A ne každý to dával,“ míní Hajný, který si na trávníku dokázal zjednat patřičný respekt. Jeho urputnost a tvrdost byla pověstná. Památná je historka, jak poslal přes klandr obávaného beka Václava Litvana z Dynama. Martin Wohlgemuth na něj s úsměvem zavolal, „Venco, potkal si Hajňáka.“

Ročník krajského přeboru 1986/87 je v kronice Lokomotivy zapsán zlatým písmem. Do posledního kola bojovala o prvenství s Olešníkem. „Bylo to vyvrcholení naší party. V předchozí sezoně, ve které končil systém na dvě skupiny, se náš tým zocelil, skončil druhý a my pak zaútočili na první místo. Olešník nadějný náskok promrhal. V posledním kole jsme na blátě prohráli u zachraňujících se Volar, jenže Dejmalova VTJ dokázala porazit Olešník a my se mohli i přes porážku radovat. Ivan Teringl vytáhl z tašky šampaňské a slavilo se. Moc jsem si toho úspěchu vážil,“ líčí historický okamžik vrbenského týmu.

Že divize je jiný level, se Vrbenští přesvědčili na vlastní kůži. Ne všechny změny se povedly. „Hlavně se změnila koncepce. Hronek řekl, že po sedmi letech končí, že to je jeho trenérský vrchol. Chvilku tam ještě byl, ale už jen jako asistent nově příchozího trenéra Zdeňka Kuny, který z Č. Krumlova přivedl Rokůska se Sedlákem. Přišli noví hráči, do obrany Pavel Tobiáš z Milevska, já šel do zálohy, a hlavně se doma přešlo na sobotní dopolední čas a ten nám starším evidentně nesvědčil,“ říká k divizní epizodě, v níž jihočeský šampion s překopanou obranou nasbíral jen 13 bodů a za béčko Slavie Praha mu dal gól zaskakující reprezentant Luboš Kubík.

Na „Lokotce“ se loučil v červnu 1991 společně s Václavem Adamem. Fotbal hrál pravidelně až do čtyřiapadesáti, za staré pány na Dobré Vodě, sálovku nebo srandamače. „Po revoluci jsem začal podnikat a neměl jsem nějak potřebu hrát nižší soutěže. Takhle jsem byl spokojený,“ uzavírá sedmdesátiletý rodák ze Staré Pohůrky.