Jiří Orlíček: Místo Příbrami či Plzně si vybral České Budějovice

Pocházíte ze západu Čech. Prozraďte vaše začátky.
Ten úplný byl v Nejdku, kde jsem byl do čtrnácti let. Pak si mě vytáhla plzeňská Škodovka, i když už tenkrát jsem nebyl největší. Tehdy trénoval krajský výběr pan Žaloudek, který si mě všimnul. A v osmnácti jsem už hrál divizi za béčko a přešel jsem do plzeňského ČSAD. Byl tam v té době třeba Pleško. Vydržel jsem tam do jednadvaceti, protože jsem po vyučení ještě studoval.

Pak určitě následovala vojna. Kde jste oblékl zelený mundůr?
Povolávací rozkaz jsem dostal do Žatce, pak v osmdesátém mě převeleli do Písku. A do Žatce místo mě přišel právě Míra Čížek, který dokonce zdědil i moji postel. Byli tam taky Zdeněk Procházka, Olda Houra. V Písku byla zase spousta dobrých fotbalistů, trénoval nás pan Antoš. Byli jsme nahoře, ale na to žárlili generálové v Táboře, protože tam bylo velitelství a chtěli mít všechno nejlepší.

A příchod do civilu?
Po vojně jsem měl jít do Příbrami nebo se vrátit do Plzně. Jenže asi bylo štěstí, že jsme hráli mistrák v Sušici, kam se přijeli podívat na Žurka Zdeněk Čadek s Janem Turkem. A po zápase jsem dostal nabídku já, abych šel do Budějovic. Vlastně tomu dopomohlo i to, že si nás dorostence plzeňská Škodovka nepodržela a byl jsem hráčem ČSAD, kde žádné problémy s odchodem nedělali. Dokonce mi jeden ze starších hráčů radil, abych se nikdy nevracel tam, kde jsem začínal, protože odchovanci to mívají těžké. Jenže pak jsem to taky musel vysvětlit manželce, tehdy ještě přítelkyni, že místo do Plzně mířím do Budějovic.

Jaké byly vaše začátky na jihu Čech?
První rok jsem tu za béčko hrál kraj, myslím. Byli tu Peclinovský, Marian Pavlov, trénoval pan Přenosil a vytáhl si nás do áčka. Z vojny se zároveň vrátili Zdeněk Procházka, Olda Houra, Vašek Litvan. Z toho později taky vypadlo, že měl vypsanou prémii, když mi zlomí nohu. Ale netrefil mě.

Snil jste odmalička o kariéře profesionálního fotbalisty?
Když jsem začínal fotbal hrát, tak jsem vůbec neuvažoval, že bych za to bral peníze, že se tím dá živit. Ale stěžovat jsme si nemohli. To asi bylo moje nejlepší hráčské období. Postoupili jsme do první ligy, podívali jsme se i na západ, tehdy pro většinu lidí nedostupná věc. Ale zároveň jsem prožil i to nejhorší, když v osmaosmdesátém jsem se nepohodl s trenérem Nevrlým. Měl jsem sice nejlepší testy, ale pořád do mě vandroval. Nahrálo mu, že jsem nedal pár šancí. Pak si mě sice chtěl v týmu nechat, ale šel jsem do Olešníka, kde mi dali práci. To tehdy bylo prakticky céčko Dynama - Pavlov, Koštel, Kamiš a další.

Jenže doba se změnila…
Přišla revoluce a otevíraly se i jiné možnosti, hlavně odchod do zahraničí. Jenže v Olešníku hrála repre dvacítka a Šmejkal mi zlomil nohu. V té době jsem měl jít do Rakouska do Steyeru za lukrativní nabídkou. Ale nakonec tam šel za mě Jirka Nesvačil. Musel jsem taky kvůli zranění přerušit studium trenérské dvojky. Tu jsem si pak později dodělával s Mírou Wolfem. Nakonec přece jenom následoval odchod do Rakouska s Pepíkem Zaymlem. Vystřídali jsme několik celků a v šestačtyřiceti jsem tam skončil. Ale potkal jsem tam řadu dobrých fotbalistů jako Radka Šímu.

Přinesl vám fotbal i něco jiného než potěšení či zklamání na hřišti?
Je to opravdu škola. Zjistil jsem, že hodně záleží na štěstí a na tom, jestli tě podrží trenér. Třeba ve své době byl Honza Sanytrník daleko lepší než Jirka Němec. A kde by byl Poborský, kdyby ho Kotrba nevytáhnul. A nebýt Žaloudka, kde by byl Nedvěd? Někde ve Skalný. Občas by měli být lidi skromnější a uvědomit si, odkud vzešli a že za jejich vzestupem někdo stojí. A taky, že skončit s fotbalem a vrátit se do běžného života, to je asi veliký šok.