Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Miloslav Šerý: Do ligového kádru mě vytáhl trenér Vytlačil

 
středa, 13. března 2019, 19:51

Čerstvě devadesátiletý Miloslav Šerý byl známý jako poctivý fotbalista, na jehož výkon se dá spolehnout. Netrpěl výraznými výkyvy a svědomitě na hřišti plnil defenzivní úkoly.

Vynikající hlavičkář s rychlým startem na míč nedával mnoho gólů, ale když ho v přátelských zápasech pustili na hrot, dokázal střílet jako utržený. Z rodného Ševětína přišel Miloslav Šerý do SK Č. Budějovice, kde pomohl dorostu k titulu mistra Jihočeské župy a za pár měsíců poskočil do kádru ligového nováčka sezony 1947 – 48.

Ve čtyřech utkáních hrál pravého stopera místo Hynka Bonuše, ale slibný rozjezd kariéry trochu neuváženě sám přibrzdil dobrovolným odchodem do vojenské akademie. Po návratu do civilu válel dalších třináct let v černobílém dresu Dynama a prožíval s klubem všechno dobré i zlé. Potom hrál ještě za B-tým a jedenáctku starých pánů.

Vzpomínáte na své první fotbalové krůčky?
V Dyníně, což byla ještě menší vesnička než Ševětín, odkud pocházím, měli fotbalovou jedenáctku, a hráli na pastvišti u Neplachova. S bráchou a několika kamarády jsme tam jezdili na kolech. Koukali jsme, jak se to hraje a samozřejmě využili každou možnost kopnout si do míče. Organizovaně jsem začal hrát za ševětínský dorost a brzy také za muže v okresní soutěži.

Jak vás objevili zástupci dnešního SK Dynamo?
Studoval jsem na Gymnáziu J. V. Jirsíka v Českých Budějovicích a oblékal dres  školního týmu v rámci Středoškolských her. Dařilo se nám a postoupili jsme do celostátního finále v Přerově, kam jsem ale necestoval, protože mi to kolidovalo se soustředěním krajského výběru dorostenců. Zřejmě z předchozích utkání o mně věděli funkcionáři SK ČB, kteří za mnou přijeli do Ševětína. Podepsal jsem přestup a to samé jsem udělal, když se u nás doma objevili bafuňáři z konkurenčního Meteoru.

Současně jste se upsal dvěma klubům?
Nevím už do detailu, jak to tenkrát bylo. Asi mě všichni hodně přemlouvali. Do Meteoru mě to táhlo víc, protože tam hrál Antonín Prokeš, kterého jsem považoval za velký vzor. Byl mi blízký i díky tomu, že moje sestřenice Vlasta pracovala s Tondou v nemocenské pojišťovně. Dopadlo to tak, že přestupní lístky na fotbalovou župu podali z SK ČB o půl hodiny dřív.

Psal se rok 1947 a budějovický tým vybojoval historický postup do nejvyšší celostátní soutěže.
Na tom jsem se nepodílel. Nastupoval jsem za dorost, který byl tenkrát nejlepší v kraji. Během podzimu mě ale trenér Rudolf Vytlačil vytáhl do ligového áčka, se kterým jsem začal trénovat. Na jaře 1948, kdy už mužstvo vedl Pojar, jsem se dostal do hry. První zápas mě čekal v Praze proti Spartě a musím přiznat, že jsem si těžko zavazoval tkaničky. Prohráli jsme 1:4 a celých devadesát minut jsem odběhal ve stoperské dvojici s Polákem. V brance byl Čapek, zálohu tvořili Freiberg, Příbek a Chudoba, vepředu se pohybovali Nowak, Šedivý, Zeman, John a Hemelík. To bylo rozestavení podle WM systému.

Proti kterým soupeřům jste ještě nastoupil?
Dostal jsem samozřejmě příležitost i v přípravě, dohromady jsem odehrál kolem deseti utkání za ligové áčko. Do bojů o body jsem šel znovu v Praze proti Bohemce, potom doma s Ostravou a Bratislavou. Na Spartě jsem hlídal dvojici Hronek – Bílý, na Bohemce hráli proti mně Žďárský s Peškem. Nebyl to žádný med, tihle borci si to dávali poslepu. Zažil jsem taky největší ligovou porážku v historii. Naštěstí jenom z lavičky. Prohráli jsme se Slavií na jejím hřišti 1:15, obávaný Pepi Bican se trefil sedmkrát.

Dynamo sestoupilo, byť trochu kuriózně následkem administrativního rozhodnutí, ale vy jste z velkého fotbalu zmizel úplně.
Rodiče měli v Ševětíně pronajatou hospodu. Říkalo se tam u Šimona Lomnického. Občas se zastavil jistý major Lískovec z Vitína, který sloužil v Hranicích na Moravě a ten mě zblbnul, abych se po maturitě přihlásil do vojenské akademie. Rychle jsem sice vystřízlivěl a podal žádost o propuštění, ale musel jsem odsloužit základní vojenskou službu. Z Hranic mě poslali do Prostějova, kde vznikal fotbalový oddíl pojmenovaný po Jiřím Wolkerovi. Na slavnostní schůzi mě představili básníkově mamince. Co však bylo platné, že mě zvolili kapitánem, když jsem dva roky hrál pouze čtvrtou třídu. Proti slabým soupeřům jsem si na druhou stranu mohl leccos dovolit. Často jsem třeba stříhal nůžkama, proto mi říkali krejčí.

Míč vás ale pořád poslouchal náramně.
Z nejnižší soutěže jsem se vrátil do Budějovic, kde se hrála celostátní druhá liga, v níž byla spousta kvalitních fotbalistů. Třeba ve Zlíně nastupoval Ruda Kučera. V dalších sezonách jsme balancovali mezi krajským přeborem, divizí a druhou ligou. Vydržel jsem do třiašedesátého roku a podle některých odhadů jsem odehrál snad devět stovek zápasů. Včetně přátelských. Přesně to ale nikdo nespočítá. K mým největším zážitkům patřil souboj mezi týmy Jihočeské a Středočeské župy, který se hrál jako předzápas mezistátního fotbalu Československo – Polsko. Na Letné před pětačtyřiceti tisíci diváky jsme prohrávali v půli 0:3, přesto jsme otočili na konečných 4:3. V resortním výběru z týmů nastupujících pod hlavičkou Dynamo jsem zase hrál společně s Bicanem.

Povedl se vám nějaký pěkný gól?
Odjakživa jsem hrál vzadu, ani na rohy jsem moc nechodil, takže góly byly v mém případě vzácné. Během vojny jsme ale jednou při cvičení na Libavé hráli zápas proti důstojníkům. Nastoupil jsem jako centrforvard a dal jsem jedenáct ze dvanácti gólů. Nebo když jsem přijel z vojny na dovolenou, tak byla zrovna v Ševětíně pouť a místní si pozvali tým z Lomnice. Trefil jsem se za domácí pětkrát, vyhráli jsme 6:5.

Prý jste se potkal na trávníku také se slavným brankářem Pláničkou?
Ano, při otevření zrekonstruovaného stadionu na Střeleckém ostrově koncem šedesátých let jsme hráli za starou gardu Dynama proti internacionálům Slavie. Při jiné příležitosti jsem dokonce byl s Pláničkou na obědě v budějovické restauraci Vatikán.

Do hlediště chodíte pravidelně?
Po skončení aktivní činnosti jsem měl pauzu, protože jsem stavěl družstevní byt. Potom jsem si určitý čas musel kupovat lístky, což bylo trapné. Teď mám čestnou vstupenku a nevynechám prakticky jediné utkání. Díky klubu se navíc dvakrát ročně koná sraz bývalých hráčů. Jen mě mrzí, že už tam není mnoho mých současníků.

Napsal(a) Ladislav Lhota | Foto Ladislav Lhota, archiv JF
 


 

Reklamní sdělení

Reklama