Na Uhrina mi to vyhovuje nejvíc, směje se bývalý gólman v roli stopera

Bylo dopředu plánované, že začnete nastupovat na post stopera, nebo to vyplynulo až těsně před samotným zápasem se Zlatou Korunou?

Abych byl upřímný, tak ta možnost tady byla už pár kol zpět, ale vždy jsem se trenérovi snažil podstrčit tu sestavu beze mě. Nicméně teď už vyloženě přišel jasný pokyn hned na začátku týdne, co jsme si volali. Jelikož jsem byl pracovně celý týden pryč, tak jsem se stačil ve čtvrtek večer proběhnout, v pátek si zkusit kopačky a v sobotu na plac.

Měl jste na výběr i jiný post, nebo vám tato pozice byla jakožto bývalému brankáři nejbližší?

Je třeba si přiznat, že rychlík jsem nikdy nebyl a s přibývajícím věkem je to spíš jako minimálně pětkrát zpomalené video. Takže tzv. „na Uhrina“ mi to vyhovuje nejvíce – vidím to celé tak, jako jsem to viděl z brány, a mohu na kluky aspoň mluvit, když tam nedoběhnu. V mladším věku jsem si střihl pár eskapád v útoku, ale věřím, že jestli někde nebudu tolik pro smích, tak to bude na stoperu.

Zajímavostí je, že jste se na hřišti potkal s brankářem Jakubem Kozlíkem, s nímž jste prošel mládežnickými kategoriemi. Kdyby vám tehdy někdo řekl, že se jednou potkáte v takovéto roli, asi byste mu těžko uvěřil, že?

Já jsem hlavně rád, že Kuba přišel. A že jsme si spolu zahráli, bylo o to srandovnější. Ale fotbalový spisovatel to takto chtěl, tak to asi tak mělo být. Když už jsme u toho, tak bych si tedy ještě přál na hřišti Karla Cibulku a Tominu Hajduška, s kterým to táhneme od začátku – to už by to nemělo žádnou chybičku.

Jak to vůbec máte s chytáním? Obléknete ještě někdy rukavice, nebo už tuto kapitolu považujete za uzavřenou?

Rukavice oblékám každý týden o víkendu, když vidím, že tráva zase povyrostla a říká si o sestřih. Moje poslední fotbalové rukavice jsem dal Kozovi na tréninky a zbylé mám pro Vládíka Uhera, až zase bude potřebovat do školy na turnaje. Momentálně vlastně ani nevím, zda jsem brán jako hráč, nebo jako asistent (smích). Pozice, kterou mám, mi vyhovuje – po ukončení kariéry šel fotbal hodně stranou a do popředí se dostaly jiné priority, ale jsem velice vděčný za šanci, kterou mi Tomina dal. Snažím se něco předat a hlavně nezkazit žádnou srandu, protože o tom to celé je – když to všechny okolo baví a naplňuje, tak je radost se vracet na místa, která znám.

I když Katovice trápí neskutečná marodka – momentálně je oproti podzimu mimo hru osm hráčů –, se situací se perete statečně. Vidíte u mladých hráčů, kteří teď nastupují, zlepšení? A myslíte, že už můžete sezónu dohrávat v klidu?

Cíl je jasný – vyhnout se bojům o život. Mlaďasové, myslím, že se do toho dostávají. Je to hezké, vidět jejich posun směrem do sestavy. Mají to vše ve svých rukou – jak s tím naloží, je jen a jen na nich. Šancí se ukázat mají více než dost. Je třeba, aby neusnuli na vavřínech a něco tomu ještě přidali. Oni ví moc dobře. Ví, že to jednou může stát právě na nich, a k tomu tak musí přistupovat.

Jak jste se vůbec vžil do nové role asistenta trenéra? Baví vás předávat zkušenosti dál?

Já vlastně ani nevím, jak odpovědět. Stále se převlékám v kabině s hráči, dělám (když můžu) vše jako hráči, takže jsem spíše taková spojka mezi kabinou, vedením a trenérem – a pro trenéra hlavně oponent a osoba, se kterou může vše řešit. Vždycky mu na to řeknu svůj názor narovinu, a je to na něm, zda ho vezme, či ne. Myslím, že nám to funguje dobře. Na trénování mě baví různorodost – nechci, ať kluci ví, že je úterý a bude se dělat to a to. Chci hlavně, ať to kluky baví a něco jim to dá – o to mi jde nejvíce. To, jestli to má odpovídající úroveň, je otázka pro kluky a trenéra. Já jsem rád, že mi umožnili být zase ve fotbalovém kolektivu.