Věk se nedá zastavit, říká končící legendární trenér mládeže Jiří Vlček

Co vás přimělo k rozhodnutí skončit s trénováním?

Věk se zastavit nedá a mladí kluci už některé věci chápou jinak, než má generace. I když jsme stále hráli o první místo, zdálo se mi, že naše spolupráce již nefungovala, jak bych si představoval. Časy se mění, a i s manželkou jsme přišli na to, že je nejvyšší čas skončit.

Trénování vám tedy chybět nebude?

Určitě bude. Zrovna jsem doma likvidoval staré papíry a skoro mi je líto dát to do sběru. Když se chodím dívat na zápasy, pořád se na ně koukám očima trenéra. Z práce teď pojedu místo na trénink domů, bude to nezvyk. S klukama ještě absolvuji Budweis cup (rozhovor vznikal v pátek, pozn. red.), už je to ale moje derniéra.

Třeba ještě vaše zkušenosti využijete. Jistě se najdou bývalí svěřenci, kteří vás někdy požádají o radu…

Zrovna mi volal Jirka Krauskopf, s nímž jsem také spolupracoval. Má synovce, který hraje fotbal, a ptal se, jestli mám ještě nějaké tréninkové jednotky. Něco samozřejmě najdu, neboť na každý trénink jsem byl připravený. Dneska jsou jiné metody a jiné náhledy na fotbal, pokud jde ale o kondici a herní činnosti, to zůstává stejné. Ať si klidně přijede a vybere si, co bude chtít. Rád to předám.

Mluvil jste o práci. Co děláte?

Pořád pracuji jako správce na Složišti, u fotbalu chci zůstat. Přemýšlím, že bych rád dělal například vedoucího mužstva. Všechno si to ale ještě musím nechat projít hlavou. Všechno je čerstvé a vlastně až do konce tohoto týdne jsem trénoval. Určitě ale budu zápasy navštěvovat, chci zůstat mezi mladými.

Na co budete nejraději vzpomínat?

Nejvíce na hráče, kterých mi za těch čtyřicet let prošlo rukama opravdu hodně. Vozábal, Lengyel nebo Jarda Drobný, to jsou kluci, kteří něco dokázali a stále se ke mně hlásí, když se potkáme. Nezapomenu na sezónu, kdy jsme s mladším dorostem Dynama vybojovali titul mistra republiky 1994. Ne vždy se všechno podařilo, zůstanou mi ale hlavně ty pěkné vzpomínky.

Třeba na to, jak jste se stal trenérem roku 2001?

To taky. Manželka mi vedla sešity a zrovna jsme na to narazili, když jsme likvidovali ty papíry. Je to minulost, ale potěší to.

Taky jste byl asistentem u mládežnické reprezentace.

Ano, na to rovněž vzpomínám. S reprezentační sedmnáctkou jsme jezdili po celé Evropě. Trvalo to sice jenom jeden rok, byla to ale pro mě taková třešnička na dortu.  

Jak se díváte na aktuální situaci ve vašem milovaném Dynamu?

No, to nevidím dobře. Osm hráčů skončilo a na přípravu do Rakouska mají trenéři k dispozici momentálně třináct lidí. Realizační tým přitom žije ve velké nejistotě, protože se neví, jaké má nový majitel záměry. Mluví se o tom, že je rozdělán příchod osmi nových hráčů. Byl jsem se na Střeláku podívat, tréninkový proces probíhá, žádné nové tváře jsem ale zatím neviděl, jenom kluky z béčka. I trenéři krčí rameny a nic neví. Dělá to na mě celé dojem, že Dynamo se momentálně nachází v bodě nula.  

Nemohli bychom náš rozhovor zakončit o něco optimističtěji?

Věřím tomu, že Dynamo nemůže zaniknout. Velmi dobře šlape mládežnická akademie, která stále produkuje talenty, a o klub mají zájem i krajské orgány v čele s hejtmanem. Jsem přesvědčený, že se cesta najde. Dynamo potřebuje lidi, jako je Martin Vozábal v Táboře. Takoví lidé by měli pracovat u nás, to je můj názor.