Fotbal je v rodině Zdeňka Mikoláše stále na prvním místě. Kopačky obouvají synové a dcera

Na co jste ve své fotbalové kariéře nejvíc hrdý?

Nedá se říct, že bych byl na něco vyloženě hrdý. Nebyl jsem zas takový borec. Cením si ale toho, že jsem měl možnost nakouknout do profesionálního fotbalu.

Splnil se tím váš sen?

Já vlastně žádný velký sen neměl. Mezi chlapy jsem se dostal už jako šestnáctiletý, když jsem chodil do školy. K tomu jsem hrál ještě dorosteneckou ligu, takže to všechno pro mě bylo dost náročné. Vždycky jsem chtěl hrát samozřejmě první ligu. V přípravě to většinou nebylo špatné, docela se mi i dařilo, ale nakonec jsem pokaždé skončil někde na hostování. Většinu kariéry jsem tak strávil ve druhé lize.

Kde se vám nejvíc líbilo?

Ze všech druholigových štací se mi nejvíc líbilo v Blšanech. Dále rád vzpomínám na Třeboň nebo i krajský přebor v Dívčicích, kde se pod trenéry Vácou a Fraňkem utvořila výborná parta. Chodil jsem zároveň do práce, ale bylo to tam super.

S první ligou však máte také zkušenosti, ne?

Ano, pár prvoligových startů jsem v Dynamu nasbíral. Bylo to za trenérů Dejmala a, tuším, Procházky. Pětkrát jsem v lize nastoupil také za Drnovice. Když moje půlroční hostování v Drnovicích skončilo, v Dynamu už o mě zájem nebyl, tak jsem šel hrát do Rakouska. To už jsem zároveň začal s podnikáním.

Na které trenéry vzpomínáte nejraději?

Největší šanci jsem dostal od pana Dejmala. Hodně mi dal také pan Cipro v Blšanech, když se budeme bavit o profesionálním fotbale. V dorostu mě trénovali pánové Vlček a Bernát, byli to nároční trenéři, ale s odstupem času na ně moc rád vzpomínám.

Trenér Ladislav Bernát byl spoluhráčem vašeho otce v úspěšném dorosteneckém týmu českobudějovické Igly…

Je to tak, pan Bernát byl spoluhráčem mého táty a už jako žáka mě trénoval také v Igle, kde jsem s fotbalem někdy v jedenácti letech začínal. S trenérem Bernátem jsem se pak potkal ještě ve starším dorostu Dynama.

Vaším strýcem byl vloni zesnulý Zdeněk Prokeš, bývalý vynikající hráč pražských Bohemians a rovněž reprezentant. Fotbalem tedy žila skoro celá rodina?

Samozřejmě, v rodině hráli fotbal děda, strejda i táta. Táta se navíc kamarádil s bývalými hráči Dynama, takže já jsem vyrůstal mezi samými fotbalisty. Otec hrál navíc ještě stolní tenis, takže u nás se skoro o ničem jiném než o sportu nemluvilo.

Není tedy divu, že se ze Zdeňka Mikoláše nejmladšího stal fotbalista?

 Za Iglu jsem hrál fotbal a k tomu jsem ještě chodil hrát na Pedagog stolní tenis. Dá se říct, že jsem byl všestranným sportovcem. Mohu říct, že jsem měl dětství, jaké bych přál i dnešním dětem. Aby byly všestranné a sport je dobře připravil pro život.

Fotbal ale nakonec přece jen zvítězil…

 Za Iglu jsem hrál krajský přebor žáků a později dorostu, a když mi bylo čtrnáct, přišel k nám pan Kotrba a nabídl mi možnost jít hrát do Dynama. Tam byl mým prvním trenérem pan Vlček.

Co děláte nyní?

S kolegou máme autolakovnu, a to je pořádný záběr. Kromě toho trénuji spolu s Alešem Červenkou muže v Lišově a v létě ještě půjdu pomáhat do Roudného, kde hrají za tým U13 moji kluci.

Zahrajete si ještě fotbal?

Kdepak, bohužel mám na obou kolenech přetrhané křížové vazy. Jsem rád, že můžu fungovat alespoň v běžném životě, na sportování to ale není. Mohu jezdit jedině na kole.

Zmínil jste oba syny, kteří hrají v Roudném, na fotbal se dala i vaše dcera. S dětmi jste tedy v jednom fotbalovém kolotoči, že?

Moje patnáctiletá dcera chytá v Dynamu, synové jsou v Roudném, takže děti pořád někde vozím, což je časově dost náročné. K tomu trénuji lišovské chlapy, jak už jsem říkal, takže prakticky každý den jsem někde na fotbale. Naštěstí mi pomáhá táta, tak to nějak zvládám.

Setkáváte se s někým z bývalých spoluhráčů?

Jelikož si s nimi nemohu jít ze zdravotních důvodů aktivně zahrát za staré pány, tak se s nimi osobně moc nestýkám. Na různých fotbalech však často potkávám Karla Váchu, Martina Wohlgemutha, Láďu Fujdiara či Petra Hejníčka. Tyhle kluky potkávám na hřištích nejčastěji, ale naše setkání jsou spíš náhodná.