Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Čenda a Jarda – kluci z Chotovin, co nakoukli do vrcholového fotbalu

 
sobota, 22. května 2021, 21:21

V historii chotovinského fotbalu se objevila spousta šikovných odchovanců, jenom dva to ale dotáhli skutečně až mezi elitu. Oba kamarádi odmalička, společně zamířili do Tábora, pak do Českých Budějovic a spolu byli i na vojně v Písku. Čestmír Křížka a Jaroslav Passler.

Začínali jako žáčci v Chotovinách, cestu k fotbalu si ale razili každý po svém. Zatímco Jaroslav Passler žil fotbalem odmalička a nemohl vynechat jediný zápas v televizi, Čestmíra Křížku to nechávalo chladným. Passler byl denně na plácku u bytovek a spolu s bratry Turkovými a dalšími honili mičudu do úmoru. „Mým vzorem byl Tonda Panenka, tak jsem si stále kopal o plot a zkoušel standardky. Když mi bylo osm, tak jsem se konečně mohl nechat registrovat. Pamatuju si, jak jsem jezdil na kole několikrát denně k panu Pekárkovi, jestli už je registrace hotová. Hrozně moc jsem se těšil,“ říká Jaroslav Passler.

Kamarád Čestmír se nechal přemluvit až v 10 letech, aby si taky udělal registraci a mohli spolu hrát opravdové zápasy. Ve 12 letech pak spolu odjeli na okresní výběr do Tábora. Okamžitě zaujali a cesta do VS Tábor byla nalajnovaná. Vynikali i mezi žáky v okresním městě, Jarda levé křídlo, Čenda pravé. Dávali góly a tak nebylo divo, že po nich zatoužil nejlepší jihočeský tým – Dynamo České Budějovice. V dorostu se ale jejich cesty poprvé rozdělily.

„Jarda se hned chytil i v Dynamu, já moc ne a tak jsem se vrátil zase zpátky do Tábora. Hrál jsem druhou dorosteneckou ligu a někdy v 17 si mě vytáhli do áčka. Tehdy se hrála divize a docela jsem se zabydlel v základní sestavě,“ vzpomíná Čestmír Křížka. „Tehdy byl dorost v Dynamu jedna kategorie, áčko hrálo ligu, béčko kraj a céčko I. A třídu. Hned si mě vzali do kraje, v 16 už jsem střídal v ligovém dorostu a dařilo se mi,“ doplňuje Jaroslav Passler.

Válel dokonce tak, že po něm sáhli trenéři reprezentace. Tehdy československé! Konkurence jako hrom. Passler si vyzkoušel výběr U16 a U17. „Je to už hodně dávno, ale pamatuju si třeba turnaj v Taškentu, národní dres, na začátku hymna, to mám v hlavě na celý život. Hráli jsme proti Francii a Maďarsku. Na druhou stranu byl pro mě šílený zážitek cestování. Poprvé v letadle a z Moskvy do Taškentu jsme letěli obrovským ruským letadlem. Rachotina, všechno hučelo, praskalo, naštěstí jsme to zvládli ve zdraví,“ líčí Jaroslav Passler.

V dorostu Dynama zářil i dál, poslední rok byl dokonce kapitánem. Dynamo hrálo v lize do poslední chvíle o druhé místo s Baníkem Ostrava, skvělá sezona a za odměnu jel tým na turnaj do Francie. St. Etienne, Štrasburk, týmy z Itálie a Maďarska. A Jarda zazářil natolik, že byl vyhlášen nejlepším hráčem turnaje. „Dokonce se tam ke mně přitočil místní funkcionář, jestli nechci zůstat. Jenže já měl čerstvě po maturitě, mladý ucho, tady byla železná opona. Takže jsem to neřešil,“ po letech odkrývá Jaroslav Passler.

V Dynamu pak po něm sáhl první tým, tehdy se hrála 1. národní liga, druhá nejvyšší soutěž. A Jarda se chytil. Hrál na levé záloze, dokonce někdy zaskakoval i jako obránce. V kabině kolem něj hráči jako Skála, Jodl, Procházka, Urban, Nesvačil…, pro mladého kluka z vesnice vrchol. Jenže pak nastal zlom, měnili se trenéři, vsadili na jiné hráče a Passler se vracel do Tábora. Tam pomohl vykopat 3. ligu a šel na vojnu. No šel, kulhal. Těsně předtím si zlomil nohu a přijímač strávil na marodce.

V Písku se chotovinští talenti zase potkali. Váleli v divizi a pak následoval návrat do Tábora, to už se hrála třetí liga. Rychlonohý štírek Křížka dával góly, motal obrany soupeřů a byla jen otázka času, do kdy ho Tábor udrží. Ozvali se z Bohemians Praha, z Jablonce a ze Zlína. „Nejvážněji tehdy vypadal Zlín, dokonce už přijeli do Tábora a stačilo podepsat smlouvu. Jenomže já měl tehdy dvouměsíčního syna, daleko od rodiny. Na Moravu se mi nechtělo a tak jsem si to na poslední chvíli rozmyslel. Táta byl taky pěkně naštvaný,“ doplňuje Čestmír Křížka.

Nakonec ale v Táboře nezůstal ani jeden. Jaroslav Passler zamířil s několika spoluhráči do Milevska. Hrála se tam špička divize, dobrá štace. A pak se parta Táboráků Passler, Hešík, Zayml, Kocourek nebo Marek přesunula do krajského přeboru v Malšicích.

Naopak Čestmír Křížka zamířil o patro výš. Ozval se Jaroslav Hřebík, který tehdy trénoval Benešov. Hřebík byl u Křížků na návštěvě v Chotovinách a plácli si. „Benešov byl blízko, mohl jsem dojíždět a v týmu jsem se chytil. Ve druhé lize jsem se prosadil do základní sestavy, dával jsem i góly, paráda. Jenže tři kola před koncem sezony, kdy se postupovalo, jsem si ošklivě poranil koleno. Na dlouho jsem byl pak na marodce a v té další, už prvoligové sezoně, jsem stihl jen čtyři zápasy. A pak se sestoupilo,“ říká Čestmír Křížka.

A jak na ligovou štaci vzpomíná? „I když se týmu nedařilo, byla to liga a velké zápasy. Třeba v Brně přišlo 15 tisíc diváků, pro mě něco jako z jiné planety. Akorát jsme dostali bůra a jeli zase domů no… ale jinak kabina skvělá a plná zajímavých jmen. Zahrál jsem si vedle takových hráčů jako Karel Jarolím, Tibor Mičinec, Ivo Knoflíček, byli tam Bielik, Zákostelský, Kozel, prostě zážitky na celý život.“

Zranění kolene ho ale bohužel v rozjeté kariéře zastavilo. Následoval návrat na jih Čech, do Chotovin a Soběslavi. Křížka ale není typ, co by se litoval. Bere to sportovně, prostě tak, jak to je. I Passler je nad věcí. „To víš, že tě to štve. Možná kdybych měl větší štěstí na trenéry…, ale je to pryč. Tehdy to taky bylo o dost těžší. Mladí tolik prostoru nedostávali, nemohlo se do zahraničí a tak kádry týmů zůstávaly dlouho pohromadě,“ vysvětluje Jaroslav Passler.

V závěru kariéry se oba kamarádi vrátili do Chotovin a oba mají na kontě raritu. “Aspoň můžu říct, že jsem si vyzkoušel všechny fotbalové soutěže, co se v Česku hrají. Od první ligy až do čtvrté třídy, hrál jsem všechny úrovně,“ směje se Čestmír Křížka. A Jaroslav Passler přidává svůj příběh: „Hráli jsme I. A třídu v Blatné, v jednom týmu jsem byl i s bratry. V první půli dostal červenou nejmladší Martin, po přestávce šel do sprchy Rosťa a deset minut před koncem jsem byl vyloučený i já. Tři červené karty, tři bratři, to by nikdo nevymyslel,“ s úsměvem vypráví Jaroslav Passler.

Ani po kariéře si Čenda a Jarda nedali od fotbalu pokoj a věnují se trenérské práci. Jarda trénuje od 28 let vlastně nepřetržitě, pracuje s mládeží v Táboře a před lety působil také v Chotovinách. Čenda zůstal doma v Chotovinách a taky se dlouhá léta stará o žáky, dorost a muže v místním oddíle. Tak jim oběma přejme, ať jim chuť do fotbalu ještě dlouho vydrží!

Napsal(a) Dušan Mendel/Listy Chotovinska | Foto archiv autora, archiv JF
 


 

Reklamní sdělení

Reklama