Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Karel Ilčík: Jihočech ze Svitav

 
úterý, 16. února 2021, 05:19

Dlouholetá opora třetiligových Vodních staveb Tábor, později trenér přeborových Chotovin, potom „těch svých“ na Svépomoci. Následně předseda klubu někdejších „vodníků“. Momentálně věcí znalý glosátor fotbalového dění na Táborsku. A pořád velký fanda kopacího balónu. To je Karel Ilčík. Rodem Východočech, srdcem už dávno Táborák.

S fotbalem začal před 61 lety jako žáček ve Slavoji Svitavy–Lány, kde s rodiči bydlel. V roce 1959 už hrál za dorost mateřského klubu, ač byl ještě žákem svitavské 1. základní devítiletky.

Štika žákovského turnaje

„Tenkrát se hrály okresní Sportovní hry mládeže, kde jsme ve finále rozstříleli ZDŠ Polička 9:0. V červenci 1961 jsem pak reprezentoval okres Svitavy na turnaji žáků v Havlíčkově Brodě. Skončili jsme třetí, za Jičínem a Lokomotivou Košice,“ vzpomíná Ilčík a skromně „zapomene“ dodat, že byl tehdy vyhlášen nejlepším hráčem turnaje.

Dospělý fotbal bolel

V roce 1962 absolvoval Karel – stále jako hráč Slavoje Svitavy-Lány – taky studentské mače za stavební průmyslovku v Hradci Králové. Poprvé se tehdy dostal do kontaktu s dospělým fotbalem. V dresech juniorského výběru Východočeského kraje si to kluci rozdali s tehdy druholigovými VCHZ Pardubice. Byla to tvrdá konfrontace, fotbal bolel a junioři prohráli 1:4. Jejich jediný gól vstřelil - Karel Ilčík.

V brance chemiků stál tenkrát odchovanec strakonického fotbalu Jiří Stiegler, po skončení kariéry jeden z našich nejlepších ligových rozhodčích s licencí UEFA. Při nejednom z pozdějších setkání oba na tu situaci s nostalgií zavzpomínali.

„Tenkrát jsem Jirku, dnes mého dobrého kamaráda, obešel a dal jsem mu góla do prázdné branky. Doteď mě občas hecuje - nechal jsem tě, protože jsem ti přál, abys měl v juniorech jistý flek,“ směje se Ilčík.

A sportovní fotograf Jan Škrle ze Strakonic, který vozí ex-sudího Stieglera na zápasy Táborska, debatu končívá větou: „Štiko, dejte si s Karlem panáka a buďte rádi, že máte ještě na co ve zdraví vzpomínat…“ 

Rok vojny v Táboře…

Tři roky po zmíněném utkání v Pardubicích přestoupil Karel ze Svitav do divizní Lokomotivy Česká Třebová, sídlící pětadvacet kilometrů od jeho domova. A v roce 1966 nastoupil na vojnu. Ve výběru branců na táborském stadionu Míru uspěl, vybrala si ho domácí druholigová Dukla. „Pod trenérem Musilem jsme pak ovšem za rok spadli do divize a Franta Žurek, Jarda Pospíšil, Jarda Moník, Zdeněk Skyba a já jsme byli převeleni do Dukly Jičín,“ bilancuje Karel dále svou fotbalovou éru.

…a rok v Jičíně

Východočech Ilčík se tedy na jeden rok ocitl zpět ve východních Čechách. Dařilo se mu tam znamenitě. Spolu s ním i celé jičínské Dukle, která na jaře 1968 vyhrála před Duklou Slaný a Kutnou Horou divizní skupinu C a postoupila do II. ligy!

Taky táborská Dukla tehdy postoupila z divize, dokonce bez jediné porážky! Před odchodem do civilu si Karel Ilčík v dresu Dukly Jičín zahrál ještě „ostře sledované“ armádní derby. A to právě na stadionu Míru, s domácí Duklou Tábor.

„Šlo o titul přeborníka Západního vojenského okruhu a my jsme zkazili Táborským náladu. Zvlášť pak místním vysokým pánům oficírům. Ten titul jsme dost nečekaně vybojovali pro Jičín. Domácí byli favority. Podle očekávání vedli gólem Jozefa Trstenoviče 1:0, ale po přestávce za nás vyrovnal Zdeněk Skyba. Mně se pak povedlo utéct obraně a vstřelit vítězný gól. Dal jsem ho Pepíkovi Čalounovi, bývalému spoluhráči a kamarádovi z vojny v Táboře. Vyhráli jsme 2:1 a byla to jediná porážka místní Dukly v celé sezóně. Ve známé táborské restauraci Grand – nudle pak utkání všichni aktéři řádně zhodnotili a zejména my mazáci. Pro nás to totiž bylo poslední společné posezení před odchodem do civilu,“ vzpomíná Karel.

Pozorný čtenář si všimne, že obě trefy Jičína vstřelili bývalí, na východ Čech převelení borci z Dukly Tábor.

Odmítl laso z Chomutova

Civil – a zasvištělo laso. Od druholigového Chomutova! Ilčík ale severočeskému lákání odolal. Přišly totiž smutné, tragické události léta 1968. A navíc - Karel tou dobou už vážně chodil s jistou slečnou Drahou, která je dlouhé desítky let jeho paní. A protože Draha je křtěná jordánskou vodou, zůstal rodilý Východočech po jejím boku ve městě husitů.

Deset let v dresu „vodníků“

Oblékl, jakožto vítaná posila, modrobílý dres Vodních staveb a za „vodníky“ kopal dalších deset let. Divizi a pak dlouho III. ligu. A když došlo na vyhrocené městské derby s Duklou, bral ho Karel při vzpomínce na vojenské časy dost prestižně… Prostě, jako derby!

Syn v tátových stopách

Ilčíkův už zmíněný syn Karel Ilčík mladší se narodil dva roky poté, co táta podepsal smlouvu na Svépomoci. Měl jasno už od dětství. I on hrál celkem samozřejmě fotbal, a to za mládež Vodních staveb Tábor, pak dorosteneckou ligu za Bohemku pod trenérem Josefem Zadinou. Na vojně oblékal dres VTJ Písek a potom VTJ České Budějovice. Zahrál si i za bývalou Duklu Tábor, Viktorku Tábor a FK Tábor. V Chotovinách, kde ho táta „drezíroval“ z trenérského postu, si našel manželku. A kariéru zakončil v čekanickém týmu Gregor (dnes Meteor) Tábor. Taky tam se potkal otec a syn…

Z hráče předsedou…

Aktivní hráčskou kariéru Karel Ilčík starší ukončil v roce 1978. Postupem času se stal předsedou fotbalových VS Tábor. „A když společnost Vodní stavby ukončila sponzoring táborského fotbalu, dojednal jsem dohodu s táborským podnikatelem Karlem Dvořákem a náš třetiligový klub pak jistou dobu nosil název VS Dvořák Tábor,“ připomene Ilčík.

…i úspěšným trenérem

V té době, v letech 1991 až 1994, také trénoval úspěšně přeborový Sokol Chotoviny. „Ovšem předsednictví v jednom klubu a trenérský post v jiném, to nedělalo dobrotu. Mluvili jsme o tom s doktorem Josefem Balíkem a Františkem Vozábalem, tedy s funkcionáři táborského klubu. A tak jsem v červnu 1994 v Chotovinách skončil,“ vysvětluje Ilčík. Během podzimu, po osmi odehraných kolech ČFL, pak vystřídal na postu trenéra VS Dvořák svého někdejšího spoluhráče z VS Tábor Jana Grombíře.

Pak ovšem přišly na Svépomoc horší časy, přišel pád až do přeboru a citelně chyběly finance.

Dál žije s fotbalem

Ne všichni bývalí „vodníci“ přijali v roce 2012 spojení rivalů Spartaku Sezimovo Ústí a FK Tábor a vznik FC MAS Táborsko. Karel Ilčík patří k těm, kteří vzali novou realitu jako nezbytné řešení a je s nyní druholigovým klubem trvale těsném v kontaktu. Právě on zajišťuje spojení klubu s bývalými hráči, „starou gardou“ VS Tábor.

Dokud to bylo možné, nechyběl na žádném domácím utkání. Ať na Soukeníku, nebo později na moderním stánku v táborské Kvapilově ulici. A věřte, že jakmile to bude možné, vyrazí do hlediště zas.

Jakožto zasvěcený, znalý a zkušený glosátor Karel pravidelně komentuje dění v táborském fotbale na stránkách regionálního tisku.

Tábor je jeho osudem

Už přes půl století žije v Táboře a Žižkovo město si dávno získalo jeho fotbalové srdce. Kdo by si to byl pomyslel, když ho po ročním působení v dresu Dukly Tábor poslali vojenští páni od Jordánu pryč, na východ Čech, do Jičína?

Ale Karel Ilčík už tehdy věděl své. Vždyť v Táboře se stihl seznámit s jednou slečnou… A vlastně hlavně kvůli ní se z Východočecha stal napořád Jihočechem.

Napsal(a) Aleš Pivoda | Foto Jan Škrle
 


 

Reklamní sdělení

Reklama