Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Retro: Vojenská nadvláda na jihu Čech

 
úterý, 24. listopadu 2020, 12:07

Řeč je o jihočeském krajském fotbalovém přeboru a o roli, kterou v něm na sklonku 50. a v průběhu 60. let minulého století sehrávaly vojenské týmy. Doslova mu vládly! Za jedenáct let, od sezony 1957/1958 do sezony 1967/1968, vybojovali vojáci v kopačkách celkem devět (!) titulů krajských přeborníků. Jen v sezoně 1963/1964 se do „jednolitého šiku“ vklínila Lokomotiva České Budějovice a v sezoně 1966/1967 VS Tábor.

Ve zmíněném období třikrát triumfovala Dukla Písek a také Dukla Tábor B, po jednom konečném úspěchu si připsaly RH České Budějovice, RH Volary a Dukla Rožnov ČB, což byl fakticky nový název českobudějovické RH.

Sluší se ještě podotknout, že v roce 1954 se krajským přeborníkem stal DA Žižka Tábor, budoucí úspěšná Dukla Tábor. V ročníku 1975/1976 vyhrála – už počtvrté ve své historii – Dukla Písek. A labutí píseň vojenských přeborníků zahrála v sezoně 1980/1981 VTJ Tábor B, která ovšem v té době sídlila už druhým rokem v Jindřichově Hradci.

Jak to bylo s vojenským fotbalem

Velkým omylem by bylo myslet si, že vojenský fotbal byl až „totalitní záležitost“ po roce 1948. Fotbal se hrál v naší armádě už podstatně dříve.

Ještě před rokem 1918 duněly kopací míče u vojska již za Rakouska-Uherska. Tato tradice se zachovala i v prvorepublikové československé armádě. Svoje mužstva měly jednotlivé útvary.

Kopaná byla také součástí Závodů československé branné moci. O armádní pohár hrály divizní jedenáctky. Dochovaly se třeba fotografie a výsledky z roku 1923. Dne 2. srpna se utkala 6. pěší divize Brno s 11. pěší divizí Košice. Košičtí zvítězili 3:2. Ve finále soutěže 5. srpna zvítězila 7. pěší divize Olomouc 4:1 nad 5. pěší divizí České Budějovice.

Pojďme dál. V roce 1934 se zrodila česká Slavia Frývaldov (dnes Jeseník). Lví podíl na jejích úspěších měli vojáci 7. hraničářského praporu z místních kasáren, kteří až do osudného roku 1938 a mnichovské zrady tvořili páteř mužstva.

Vojenské týmy v civilních soutěžích

Zařazení vojenských týmů do civilních soutěží bylo ovšem až výsledkem dramatických změn po 25. únoru 1948. V armádě tehdy jako houby po dešti vznikaly tzv. Vojenské sokolské jednoty (VSJ) zaměřující se na mnoho sportovních odvětví.

Směrnice pro zakládání VSJ ze 7. října 1948 uváděla mj.: „ČSO (Československá obec sokolská) - odbor footballový nemá námitek, aby družstvo voj. sokolských jednot vstoupilo ihned do civilních soutěží, podmínkou však je, aby voj. družstva sehrála v náhradních termínech včas ty zápasy, které pozdním zařazením do soutěží zameškala. Dohodněte se proto s voj. sokolským ústředím, do které třídy může býti vaše družstvo přičleněno.“

Do jihočeských fotbalových soutěží tak vstoupily VSJ Čtyři Dvory, VSJ Tábor, VSJ Písek…

Ty ovšem zanedlouho nahradily nové týmy vznikající při posádkových domech armády. Například v roce 1953 vznikl shora zmíněný tým DA Žižka Tábor, který se od roku 1956 prezentoval už jako Dukla Tábor. Fotbalový celek DA, budoucí Dukla, vznikl i v Českých Budějovicích. Tým DA Plzeň byl přemístěn do Písku a dal základ budoucí písecké Dukle.

A jak se tyto týmy začlenily do civilních soutěží? Dlouholetý sekretář Dukly Tábor, dnes už zesnulý JUDr. Miroslav Gründl vzpomínal: „Kvalifikační turnaj se konal v Českých Budějovicích a nakonec ho vyhrál pod vedením Břetislava Brabce náš tým z Tábora. Tím si vybojoval právo začít hned v krajském přeboru. Druhé České Budějovice fotbalový svaz zařadil do krajské soutěže a na třetí Písek zbyl okresní přebor.“

Názvem Dukla byly pak v roce 1956 pojmenovány všechny vojenské sportovní oddíly, a to na počest karpatsko – dukelské operace na podzim 1944, během které vstoupili českoslovenští vojáci konečně na území Československa.

Účast armádních mužstev v civilních soutěžích se stala pravidlem, a to až do poloviny 90. let minulého století. Tehdy se jejich historická role uzavřela.

Jak to tenkrát bylo, to vysvětlil poslední trenér kdysi slavné táborské Dukly Jaroslav Kozačka: „Při postupném zkracování vojenské základní služby, hlavně v letech 1994 až 1996, ztrácely Dukly a VTJ (vojenské tělovýchovné jednoty) svůj význam. Uvolňování hráčů k tréninkům a zápasům bylo stále složitější. Ekonomicky se vojenské celky zabezpečovaly stejně jako civilní kluby. Proto po sestupu do krajského přeboru na jaře 1996 byla práva k soutěži převedena na Spartak Kaplice, který o to usiloval, a Dukla Tábor ukončila činnost.“

Jak to vlastně fungovalo

Armádní týmy, nebo týmy podléhající federálnímu ministerstvu vnitra (RH), v nichž také vojáci vykonávali povinnou prezenční službu, byly zastoupeny v celé pyramidě čs. fotbalových soutěží. Od první ligy až po okresy. Financovány byly ze státního rozpočtu, adekvátně jednotlivým soutěžím, v nichž startovaly.

Vždy 1. července se v Táboře, nebo v Písku, konal tzv. „výběr“. Mladí talentovaní fotbalisté z celého Československa, kteří dovršili věk 19 let, narukovali. Byli vystrojeni, ostříháni a po tři dny pak předváděli na hřišti svoje umění trenérům a funkcionářům jednotlivých Dukel, RH či VTJ. Ti si pak hráče rozebírali do svých posádek a mužstev. Klíč byl jasně dán – právo prvního výběru měla Dukla Praha, po ní Dukla Banská Bystrica a RH Cheb. Pak přišla na řadu Dukla Tábor a po ní další vojenské týmy.

Dva roky pak strávili mladí fotbalisté na vojně. Zkusme si to představit. Jeden narukoval třeba z Uherského Hradiště, druhý z Roudnice nad Labem, třetí z Ostravy, čtvrtý až z Nitry, pátý z Jablonce nad Nisou. Každý pes jiná ves, řeklo by se. Museli se vyrovnat s dramatickými změnami v osobním životě. S povinným pobytem v kasárnách. S dodržováním vojenských řádů a předpisů. Taky s mazáctvím a šikanou. Museli se sžít s četou, kde ne každý jim musel být nutně po chuti, museli vytvořit fotbalovou partu. Nechceš se podřídit? Skončíš u strážní roty, v tanku na cvičišti nebo na hraniční čáře – a do konce vojny bez fotbalu. Tak si to rozmysli…

Fotbalisté, kteří před vojnou vystudovali některou vysokou školu, nastoupili na vojnu jen na jeden rok. V Duklách, RH a VTJ pak často sehrávali roli zkušených opor, usměrňujících hru i disciplínu mužstva.

Ač to zejména dnešním mladým čtenářům bude znít skoro neskutečně, to všechno ve výsledku bylo fotbalovým brancům nakonec ku prospěchu.

Postaveni do odpovědných rolí

Co vojna mladým fotbalistům pod vedením zkušených trenérů dala, o tom se poměrně přesně rozepsal dnes již také zemřelý odborník na vojenský fotbal plukovník Dr. Jindřich Nejezchleba: „Odborná i široká veřejnost po počáteční nedůvěře a odmítání postupem času začala vnímat vojenské celky pozitivně, což se projevovalo v návštěvnosti, ale i ve spolupráci vojenských a civilních klubů. U mladíků působících v Táboře, Písku, Jindřichově Hradci, Tachově, Žatci i jinde trenéři a funkcionáři civilních ligových klubů pozorně sledovali a oceňovali výkonnostní růst, jaký převážná většina hráčů zaznamenala během dvou let na vojně. Přitom šlo o hráče sice talentované, ale vesměs s nedostatkem zkušeností z fotbalu dospělých. Podle mých letitých poznatků nabytých ve vojenském fotbalovém prostředí jsem dospěl k názoru, že tito mladí, talentovaní hráči, pokud nastupovali v civilním mužstvu dospělých, nenesli přímou odpovědnost za taktiku ani za dosažené výsledky. Tato tíha tam ležela na zkušených, ostřílených pardálech. Mladí kluci, jednoduše řečeno, hráli takříkajíc na sebe. Ovšem po příchodu do mladého vojenského kolektivu, kde se poprvé potkávali na hřišti, se během několika týdnů měnilo jejich nazírání na přístup k utkáním. Své postavení na trávníku museli ve většině začít vnímat jinak. Byli totiž postaveni do odpovědných rolí, které vyžadovaly více než jen talent. Výrazněji než v civilním klubu museli vnímat taktické pokyny trenéra, podřizovat se jim, tvořit ve prospěch celku, nést plnou odpovědnost za výsledek. Důležitým faktorem bylo vyrovnání se s náročnějšími životními podmínkami a požadavky vojenské služby. Ne všichni hráči to zvládli hned v prvním ročníku. Proto některé vojenské týmy měly i B-týmy v nižších soutěžích, v nichž měli hráči relativně delší čas na aklimatizaci a přizpůsobení se novým podmínkám a na soustředění se na fotbalové výkony. Po roce v béčku pak přecházeli na místo odcházejících druhoročáků do A-mužstva. Po dvouleté vojenské službě pak většina z nich odešla do celků první, druhé nebo třetí ligy. Například v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století nastupovalo týden co týden k utkáním nejvyšší soutěže třicet až pětatřicet fotbalistů, kteří prošli vojnou u Jordánu.“

Síla fotbalové party

Dva roky, chtě, nechtě, prostě museli mladí fotbalisté prožít mimo své domovy. Odloučeni od rodin, manželek, milenek, kamarádů, svých pracovišť. Fotbal na vojně nehráli pro peníze. Odměnou za výhry a kvalitní výkony jim byly dovolené a „opušťáky“, tedy šance podívat se na pár dnů domů. To tehdy znamenalo pro kluky ve „vojenských kopačkách“ víc, než finance.

Mnozí ze čtenářů, kteří tu dobu neprožili, teď možná jen nechápavě kroutí hlavou. A přece mladíci v žlutočervených dukelských dresech či modrobílých barvách RH dokázali využít dva roky na vojně k očividnému zlepšení vlastní kondice i fotbalového umění. Hráli a vyhrávali za partu, bez které by to prostě nešlo. A do civilu odcházeli - až na výjimky - jako lepší a fyzicky zdatnější fotbalisté, než když rukovali.

Jisté noviny tenkrát popsaly výhru jedné vojenské jedenáctky na hřišti favorizovaného soupeře takto: „Co je radost… Žádná muška jenom zlatá. Nýbrž docela obyčejná spokojenost člověka s tím, že dokázal něco, co se druhému líbilo. Maličkost, která koresponduje s výkonem vojáků z jižních Čech, kteří fotbalovými zbraněmi odpověděli na cizím hřišti na tvrdost až za hranicemi pravidel. Když jsme je viděli, jak se po zápase objímali a spontánně zpívali - Dukla válí, Dukla válí…, uvědomili jsme si, jak taková radost ostře kontrastuje s mnohdy profesionální lhostejností, které jsme často, žel, svědky i na ligových hřištích…“

Pár slov závěrem

Chceme věřit, že předchozí řádky osvěží paměť těm starším. A leccos osvětlí zejména dnešním mladým fotbalistům a fanouškům, kteří tu dobu nezažili, a mnohé z minulosti naší země je jim jen stěží pochopitelné. Právě tady najdou odpověď mimo jiné i na otázku, jak je možné, že to byla právě vojenská mužstva „každý pes jiná ves“, která v minulosti dvanáctkrát vyhrála jihočeský krajský přebor.

Napsal(a) Aleš Pivoda | Foto archiv JF
 


 

Reklamní sdělení

Reklama