Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Zelenobílé srdce meteoráka Františka Feigla. Rodáka z Vídně marně lákal FC Sochaux

 
úterý, 21. ledna 2020, 12:58

České Budějovice - Pojem klubismus je v dnešním sportu už téměř neznámý přežitkem a o fotbale to platí snad nejvíce. Obecně by se dal klubismus charakterizovat jako věrnost hráče k jednomu klubu, což je asi v dnešní době rozšířeného profesionalismu záležitostí víceméně nereálnou. Ale nekritizujme to, stejně s tím nic nenaděláme. Zkusme nahlédnout na jeden zapomenutý českobudějovický případ onoho klubismu. Je to příběh fotbalisty František Feigla, jehož jméno je neoddělitelně spjato s někdejším Meteorem České Budějovice.

Dnes je nejznámějším a nejúspěšnějším klubem v Českých Budějovicích samozřejmě SK Dynamo. Byly však doby, kdy mělo velkou konkurenci právě v Meteoru, který dokázal být svého času nejúspěšnějším klubem našeho krajského města a celých jižních Čech. A rivalita to byla veliká, to si pište!

Za války přešel do Meteoru

S fotbalem začínal František Feigl v SK Kamenný Újezd, kde hrál za muže už ve 13 letech a jeho talentu si brzy všiml uznávaný  meteorácký trenér mládeže Bohumil Mašek, jemuž prošly pod rukama pozdější hvězdy typu Španingera, Hajšmana, Č. Píchy, Prokeše, Pražáka a dalších. V klubu se mládeži věnovala velká péče. Do „áčka“ Meteoru se Feigl prosadil ještě jako dorostenec ve válečném roce 1944 a krátce po osvobození s ním hned zažil vlastně největší klubový úspěch. V sezóně 1945/46 Meteor dokázal vyhrát Divizi českého venkova, což byla tehdy druhá nejvyšší soutěž v republice. Vyřadil i Hradec Králové, vítěze divize východ, a na cestě do nejvyšší celostátní ligy musel ještě absolvovat kvalifikaci s vítězi ostatních divizí: SK Libeň, ASO Olomouc a ŠK Malacky ze Slovenska.

Meteor odehrál dobré zápasy, nakonec však na postup nedosáhl - postupovaly první dva celky, kterými se staly SK Libeň a ASO Olomouc. Feigl byl ve svých 18 letech benjamínkem týmu, přitom ale již rozhodně patřil k oporám mužstva. Meteor (později v realitě doby též pod jinými názvy jako Rovnost, Sokol SKP či Slavoj) se o jeho výkony opíral i v celé řadě dalších sezón.

Jeho postem byla nejčastěji pravá strana útoku – spojka nebo křídlo. Z této pozice se dokázal svou rychlostí, technikou a výbušností dostávat do gólových šancí a byl častým střelcem „zelenobílých“ gólů. V klubové statistice by si z tohoto hlediska stál rozhodně velmi dobře. Je ale asi téměř nemožné dohledat kompletní údaje.

Nabídku Francouzů odmítl

Jako reprezentant Jihočeského kraje si zahrál také několik mezinárodních zápasů s obdobnými výběry jiných zemí. Asi nejzdařilejší zápas se zahraničním soupeřem ale odehrál v dresu „svého“ Meteoru na konci června 1947 proti francouzskému klubu FC Sochaux. Momentálně tento klub hraje sice 2. ligu, ale v té době to byl každopádně velice kvalitní tým se dvěma mistrovskými tituly na svém kontě (1935 a 1938).

Dramatický duel na Střeleckém ostrově skončil nakonec vítězstvím Meteoru 3:2 a byl to především Feiglův zápas, který se podílel na všech gólech domácích. První dva připravil svým spoluhráčům v podstatě až do brány, skórovali Smutný a Španinger, a třetí v 55. minutě vstřelil sám krásnými nůžkami. Teprve potom čerstvý vítěz II. francouzské ligy snížil Humpálem, se 45 góly nejlepší střelec soutěže (teprve vloni byl opožděně uveden do Klubu ligových kanonýrů), a Pessonneauxem. Dalším českým hráčem byl na postu centrforvarda Dupal, také bývalá opora Zlína. „Prudké tempo hry odhalilo všechny přednosti Meteoru,“ všimly si noviny. 

Feiglův výkon nadchl Francouze natolik, že mu okamžitě po zápase nabídli angažmá. Laso hodili i Antonínu Prokešovi, jenž s přehledem dirigoval obranu. Byli ochotni smlouvu podepsat ihned na místě a nedokázali pochopit, že „to prostě nejde“. Pokud by něco takového bylo v té době vůbec možné, tak by to bylo spojeno s mnohými a zdlouhavými obstrukcemi. Nebylo možné jen tak podepsat papír a ze dne na den sbalit kufry. Takže měl prostě smůlu. Asi by tam ale stejně nešel. Byť byl rodákem z Vídně (nar. 24. 2. 1928), tak by jako českobudějovický patriot sotva vyměnil Černou věž za Eiffelovku. Ale kdo ví… Bůhví jakými cestičkami se mohla jeho fotbalová kariéra ubírat.

Po Prokešovi toho odehrál nejvíc

V roce 1959 dosáhl dnes těžko uvěřitelné mety 600 odehraných zápasů v dresu Meteoru. Před zápasem se Strakonicemi mu předal Václav Prospal nejstarší broušený pohár (viz. foto). Nebyla to ale konečná a v dalších sezónách ještě počet startů narostl. A mohlo jich být ještě více, jelikož se vždy najde nějaká výjimka potvrzující pravidlo, tak krátce oblékal také jiný než jen zelenobílý dres. Na podzim roku 1949 ohlásil přestup do ambiciózního Sezimova Ústí.

Nehledejme ale za tím ani peníze, ani kariéru nebo něco podobného. Odešel totiž za svými staršími bratry Janem (dřívějším trenérem Meteoru) a Eduardem. V „Sezimáku“ strávil dvě vcelku úspěšné sezóny, ale pak se zase vrátil do svého mateřského Meteoru. Pouze jeho nejlepší kamarád a kolega Antonín Prokeš dokázal za Meteor odkopat více zápasů. Společně si později zahráli ještě krátce za Iglu Č. Budějovice, kde nedoceněný Prokeš (otec reprezentanta Zdeňka Prokeše) začal s trénováním.

Rivala poslali do krajského přeboru

V barvách Meteoru bojoval Feigl v různých soutěžích (od krajského přeboru až po 2. ligu) proti klubům z celé republiky – Plzeň, Olomouc, Malacky, Libeň, Strakonice, Hradec Králové... Mnohdy šlo o postupové body, jindy o záchranu, takže každý zápas měl svůj patřičný náboj. Nejvypjatější ovšem bývalo českobudějovické derby s největším městským rivalem SK (Dynamo) ČB. Zápasem „černých kůží“ proti „zeleným“ žilo celé město. Jeden takový zápas rozhodly především kopačky Františka Feigla, a byl to tehdy velice důležitý mač.

V poválečném období 50. let pod tzv. sjednocenou tělovýchovou totiž probíhala ve fotbale neustále nějaká reorganizace. Měnil se hrací systém, struktura soutěží, organizace a názvy jednotlivých klubů a bůhví co ještě. Mnohdy to nedávalo žádný smysl. Například v roce 1953 mohl v celostátní II. lize startovat pouze jeden zástupce z každého kraje a bez ohledu na umístění v konečné tabulce, musel svou účast v dalším ročníku obhajovat proti vítězi příslušného krajského přeboru, který ho mohl na tuto jakousi baráž vyzvat.

Tak se stalo, že původně osmé Dynamo muselo nastoupit proti krajskému přeborníku Slavoji České Budějovice. První zápas hrál doma Slavoj (na Střeleckém ostrově) a dokázal zvítězit 2:1. Přesto to nebyl pro favorizované Dynamo do odvety špatný výsledek. V odvetě na domácí půdě však Dynamo opět prohrálo! Tentokráte 2:3, když první a třetí gól Slavoje vstřelil právě Feigl.

Sloučení s Dynamem nezkousl

Jako velkou zradu na své fotbalové duši pociťoval pozdější direktivní sloučení Slavoje ČB a Dynama ČB v roce 1962 pod hlavičku TJ Dynamo České Budějovice. Tradiční zelenobílé fotbalové barvy Meteoru, potažmo soudobého Slavoje, tak přestaly existovat. Stadion na Střeleckém ostrově vyženilo Dynamo. Tehdejší jihočeská fotbalová generalita tento krok vzletně vysvětlovala snahou vytvořit předpoklady pro rychlejší růst a zkvalitnění úrovně českobudějovické kopané s perspektivním cílem vybojovat pro Budějovice nejvyšší fotbalovou soutěž. To se ovšem, jak víme, nestalo a po čase naopak následoval sestup z II. ligy do divize.

Skutečnost, že byl Meteor vymazán z fotbalové mapy nemohl strávit a raději odešel hrát do Igly, kam přešla většina bývalých meteoráků. V roce 1966 pak ještě spolu s několika dalšími „starými Meteoráky“ pomáhal při obnově Meteoru v Sokole Rožnov. Čas ovšem nelze zastavit, táhlo mu na čtyřicet a tak se v roce 1967 rozloučil s hráčskou kariérou a z aktivního fotbalu se v podstatě stáhl.

Dělat „bafuňáře“ nechtěl, a tak nabídky na různá místa s díky odmítal. Funkcionářská činnost, byť nepochybně velice důležitá, mu totiž příliš zaváněla politikou, nebo ještě více spíše politikařením, a to nebylo nic pro něho. Fotbal miloval především pro jeho podstatu, tedy pro hru samotnou. Zelený trávník, bílé lajny, mičuda a 90 minut na place – to bylo jeho. Z toho měl největší radost a snad ji dokázal svým uměním také rozdávat kolem sebe. Možná se ještě dnes najde pár pamětníků…

Zelenobílé srdce Františka Feigl dotlouklo dne 19. 4. 1993.

Napsal(a) František Feigl ml. | Foto archiv Jihočeského fotbalu