Komunikace s hráči je v akademii na vysoké úrovni

O komunikaci s hráči jsme si povídali s Mgr. Petrem Čížkem. Petr v Akademii působí jako hlavní trenér kategorie U13, dále jako šéftrenér žákovských kategorií a také jako třídní učitel v naší sportovní třídě na ZŠ Máj. V současnosti dokončuje trenérskou licenci TM UEFA (profi mládež).

Komunikujete s hráči často?
Ano (smích), každý den. Bez komunikace nezačíná trénink a ani nekončí. Nedokázal bych si bez komunikace přestavit fungování v jakémkoliv klubu a u jakékoliv kategorie.

O čem se s hráči bavíte?
V podstatě o všem. Vše začíná tím, jak se mají, jak se vyspali, jak bylo ve škole, jak se cítí a zda jsou připraveni na trénink. U připravenosti na trénink pochopitelně neřešíme jen to, jestli je hráč fyzicky v pohodě, ale také jak se cítí, jestli s námi na trénink odchází jen tělesná schránka nebo i hlava hráče. Pokud ne, je zbytečné trénink začínat. Hráč si z celého procesu zřejmě nic neodnese.

Jak probíhá samotný trénink, co se komunikace týče?
Hráč je pro nás na tréninku a pochopitelně i mimo hřiště partner a i tak k němu přistupujeme. Na začátku tréninku řešíme, co bude naší náplní, co je cílem tréninku a zda hráči opravdu chápou co všechno je potřeba do tréninku vložit aby to mělo tížený efekt. Opakovaně se během tréninku k těmto věcem vracíme, zda hráči opravdu v daném cvičení vidí smysl, či přenos do samotné hry.

Jak probíhá komunikace hráče a trenéra?
Často formou otázek, ovšem vzájemných jak ze strany hráče, či trenéra. Pochopitelně než jsme se dostali např. v kat U14 na tuto úroveň často vše probíhalo jen otázkou od trenéra a odpovědi jsme se nedočkali. Ale ani to není špatně. Spousta trenéru dnes již vystupuje ve vztahu hráč x trenér na partnerské úrovni a často už vidím, že tréninky mých kolegů z různých klubů jsou vedeny moderními didaktickými styly, jako je např. řízené objevování či samostatné objevování, největším problémem však často u těchto trenérů je trpělivost již od těch nejmenších. Není přece důležité získat odpověď ihned! A není přece důležité odpověď vždy slyšet, nebo ANO?! Z mého pohledu je tou nejdůležitější věcí odpověď vidět.

Děláte také individuální schůzky s hráči?
Individuální schůzky probíhají často. Na té nevyšší mládežnické úrovni se již individuálně s dopomocí videa rozebírají např. zápasy. U nás u mladších dětí se spíše jedná o pohovory, kdy cítíme, že dítě (hráč) není v pohodě. Oficiálně pak probíhají individuální schůzky s hráčem a rodičem 1x za půl roku, kde je s rodičem a hráčem rozebrán uplynulý půl rok.

Máte nějaké pravidla při komunikaci s hráči?
Ano, i když si myslím, že je to spíše čerpání z různých situací a od spousty pověřenějších lidí než jsem já.

Jaké to jsou?
Často při komunikaci řeším, zda jsem si s daným hráčem roven či ne. Proto pokud jsou děti menší než já, nemám problém si k nim kleknout. S tím je spojena druhá věc, kdy s hráčem komunikuji z očí do očí (zde je potřeba vnímat jak moc je na to hráč připraven, někdy to klukům bývá nepříjemné). Pokud už mám vyřešené tyto základní dvě věci, tak řeším, jakým způsobem s hráčem komunikuji. Určitě bych se vyhnul všem vulgarismům či ironiím na adresu hráče. To dle mého do partnerství či dokonce přátelství nepatří. Zároveň tím určitě nepodpořím ani důvěru, autoritu a možná ani pochopení ve vztahu trenér a hráč. A v neposlední řadě během tréninku a i v každé debatě řeším délku rozhovoru. Je důležité, aby se řeklo, že sice komunikace je nezbytná v tréninkovém procesu, ale ne tak by se během tréninku hodinu mluvilo a 30 minut trénovalo. A to samé platí i v individuálních schůzkách, kdy je potřeba, aby hráč věděl, co bylo řečeno jak na začátku, tak i na konci.

Můžete svá pravidla nějak shrnout?
1. postoj vůči hráči
2. oční kontakt
3. způsob komunikace
4. délka komunikace

Řešíte komunikaci s hráči taky jinak než ústně?
Ano, informace, které není potřeba hráčům předávat osobně, posíláme do společné Whatsapp skupiny, kterou má každá kategorie svou, nebo je dáváme na webové stránky.

Chtěl byste něco vzkázat ostatním trenérům?
Snad jen ať jsou trpěliví a ať se občas zeptají svých svěřenců, jak se cítí, jak se mají, jestli je fotbal baví a proč. A zejména jestli vůbec chápou, co po nich někdo chce. Zároveň mě pak napadá otázka pro trenéry, zda máme vůbec právo po dětech něco chtít, nebo bychom je měli vést k tomu, aby chtěly především ony samy.

Petře, díky za rozhovor.