Praha: Nejlepší střelec v historii české fotbalové reprezentace Jan Koller ukončil kariéru. Osmatřicetiletý útočník hrál poslední rok a půl za Cannes ve třetí francouzské lize a měl smlouvu ještě na další sezonu. Bývalý hráč Sparty, Anderlechtu a Dortmundu však dnes potvrdil, že s fotbalem na profesionální úrovni končí. My vám přinášíme pasáže z rozhovorů s Janem Kollerem a při návštěvě Smetanovy Lhoty i s jeho otcem Petrem Kollerem, které před léty pořídili redaktoři našeho portálu.
S fotbalem jste začínal na jihu Čech, kde jste však prožil jen zlomek své kariéry. Cítíte se být stále Jihočechem?
Samozřejmě, prožil jsem tu dětství. Narodil jsem se sice v Praze, ale do jižních Čech jsem se s rodiči přistěhoval, když mi bylo šest let. Strávil jsem tady vojnu a zpět do Prahy jsem odešel až ve svých dvaadvaceti letech.
Jak vzpomínáte na své první fotbalové krůčky ve Smetanově Lhotě?
K fotbalu mě vlastně přivedla vesnice, kde snad každý kluk hrál fotbal, takže jsem přirozeně hrál také.
Nastoupil jste někdy s bratrem v jednom dresu?
Ano, on je o šest let starší než já a v dresu Smetanovy Lhoty jsme spolu hráli v útoku asi pět let, takže jsme toho nahráli jsme spolu hodně.
Co vás potom přivedlo do divizního Milevska a jak se vám tam dařilo?
Milevsko o mě projevilo zájem, tak jsem využil možnosti hrát vyšší soutěž. Strávil jsem tam ale jen půl roku, než jsem odešel do Prahy.
Okusil jste i jiné posty než na hrotu?
V žácích jsem nastupoval až do třinácti let v záloze. Dokonce jsem to zkoušel i v bráně. Chytal jsem například v sousedních Miroticích. V útoku jsem zakotvil definitivně v sedmnácti.
Tehdy jste asi netušil, že byste to mohl dotáhnout tak vysoko?
Ne, to vůbec ne. Fotbal jsem hrál pro radost a šanci prosadit se ve velkém fotbale jsem pocítil až poté, co mi nabídli ve Spartě profesionální smlouvu.
Do béčka Sparty jste odcházel na zkušenou, ale v Praze jste si zajistil i práci. V jakém oboru?
Do Prahy jsem šel hlavně za prací. Dělal jsem v bance a fotbal hrál jen tak, abych ho nezapomněl. Nejprve jsem se připravoval se Spartou Krč, později jsem přešel do béčka Sparty.
Nabídnutá profesionální smlouva tedy toho u vás změnila hodně.
V momentě, kdy mi nabídli smlouvu ve Spartě, to začalo vypadat slibně, i když tehdejší prezident pan Mach zpočátku o mé služby moc zájem neměl. Naštěstí se za mě trenéři béčka Kára s Hladíkem přimluvili, a tak jsem vstoupil do světa velké fotbalu.
Jak vzpomínáte na jarní část sezony 1995, konkrétně na utkání Sparty v Benešově?
Vzpomínám si na něj velice dobře, jednalo se o můj premiérový ligový zápas. Dostal jsem se na trávník zhruba na posledních deset minut, které byly pro mě nezapomenutelným zážitkem. Sparta hrála o titul a vyhráli jsme 1:0.
Moc k tomu nescházelo a místo v Lokerenu jste mohl hrát za České Budějovice.
České Budějovice se ozvaly v době, kdy se mi ve Spartě přestávalo dařit a klub už se mnou dál nepočítal. S trenérem Tobiášem jsme byli prakticky dohodnutí. Měl jsem již podepsané přestupní lístky, bylo tam však jedno ale. Předtím jsem se měl ještě zúčastnit testů v Lokerenu. Zpočátku to s mým účinkování v Belgii nevypadalo příliš nadějně, měl jsem však opět štěstí na lidi, kteří mě dokázali podpořit a díky panu Vacenovskému jsem v Lokerenu zůstal. To nakonec rozhodlo o tom, že jsem se v Budějovicích neobjevil.
Premiéru v národním týmu jste si odbyl právě proti Belgii a načal jste nevídanou střeleckou sérii. Který hráč měl na vašich gólech největší podíl?
Tak samozřejmě zásluhu na tom mělo celé mužstvo. Pokud se ptáte na konkrétního hráče, tak ono jich bylo více. Vlastně všichni záložníci. Hodně mi asistoval hlavně Nedvěd, Berger, Poborský a v útoku se mi dobře spolupracovalo s Pavlem Kukou.
Mistrovský titul jste vybojoval s Anderlechtem Brusel, s Dortmundem a předtím ve Spartě. Který byl nejtěžší získat?
Jednoznačně s Dortmundem. Německá liga je nejvyrovnanější a o titul se do samého závěru pralo několik mužstev. Ne jako u nás nebo v Belgii, kde se boj o titul týká dvou tří mančaftů. Ani u nás ve Spartě to nebylo lehké, protože jako začátečník jsem to rozhodně neměl jednoduché. Asi nejjednodušší to bylo v Belgii. Tamní mužstva jsou spíše útočnějšího ražení, nebrání se tak důsledně jako v Německu.
Když nenosil čtyřky, nemusel se učit, tvrdí otec Petr Koller
Kariéra obra ze Smetanovy Lhoty začínala hodně nenápadně. Moc nechybělo k tomu, aby vůbec nevystoupil na fotbalový Olymp. Dobře na si to vzpomíná i jeho otec Petr Koller. „Zlom v kariéře začal asi v Praze. Šel do béčka Sparty, kam ho vzal pan Kára. Ale pak ho na Letné nechtěli. Potom přišel Tobiáš, Zdeněk Procházka a starej Čadek, chtěli ho do Dynama. Přijeli jsme, všechno vyřízené, ale Honzův tehdejší manažer Nehoda pak řekl Čadkovi, že ho ještě pošle na čtrnáctidenní stáž do Lokerenu. A tam zapracoval pan Vacenovský. Ten hrával s majitelem Lokerenu a Honzu mu doporučil. Trenér ho sice nechtěl, ale majitel je přece jenom víc. Honza je tehdy stál dvě stě tisíc marek. Pak přišel jiný trenér a bylo to pořád lepší a lepší. Lokeren za něj nakonec inkasovali šest miliónů marek. Já tam byl, když se loučil, a bylo to veliké. Plakáty po celém stadionu i baráku. Když zjistili, že jsem jeho táta, tak jsem se musel s každým fotit, dokonce i s malýma miminama.“
Volnost klukům nechával táta i ve vzdělávání. „Ve škole jsem s Honzou udělal dohodu, že když nebude nosit čtyřky, tak se nemusí učit. Pak jsem to ale musel vysvětlovat učitelce. Vyučil se pro píseckou STS jako opravář silničních vozidel. Já jsem původně autoklempíř a musel jsem to naučit i Petra, staršího syna. Protože teď jsou klempíři spíš výměnáři než řemeslníci. A naučil se to, protože bývalému řediteli Novy Železnému vyklepával jeho „Audinu“. Ta byla celá z hliníku a opravdu se to muselo umět,“ pochvaloval si mistr plechů dovednost jednoho ze svých synů, ale jedním dechem si postěžoval na druhého. „Honza na to nebyl. Měl takovou shnilou Škodovku a když jsem se ho zeptal, jestli má rezervu, tak pomalu nevěděl, kde je. Moc dobře se to jeho auto vyjímalo na Spartě mezi nablejskanými Oply.“
Připravili: Milan Šíma, Michal Průcha/Jihočeskýfotbal.cz
