Emil Svoboda hrál ligu za Plzeň a Spartu, trénoval na Kypru a stal se kandidátem věd

Téměř šedesát let už bydlíte v Praze. Sledujete písecký fotbal alespoň na dálku?

Postupem času se mi úplně vytratil ze zřetele. Vždyť tady nezůstal nikdo z mých známých. Tím více mne potěšilo pozvání na červnové oslavy. Velmi si považuji pozornosti, které se mi dostalo a také toho, jaký prostor mi byl věnován ve vzpomínkové publikaci autora Lubomíra Krále.

Takže teď se z vás stane fanoušek třetiligového týmu?

To víte, že jo. Třeba se podívám i na nějaký zápas, z chalupy to sem nemám daleko.

Na svoje fotbalové začátky určitě nezapomínáte, že?

Jak bych mohl. Byli jsme parta kluků z ulice a když jsme začínali, to byla nádhera. Jsou to moje nejkrásnější vzpomínky na Písek. Na výstavišti kousek od Drátovského mlýna jsme zkoušeli mezi stromy takzvaná okýnka s tenisákem a přitom si tříbili techniku. Od jednačtyřicátého jsme s Vackem, Kadeřávkem a dalšími hráli organizovaný fotbal za dorost Slavoje, trénoval nás pan Ploc. Dávali jsme soupeřům hodně gólů a v roce 1946 se stali mistry Jihočeské župy. Pak nás ale vyprášila pražská Bohemka. Doma jsme dostali 0:5, venku 0:6.

Ke kulatému míči jste se ale dostal tak trochu mimo plán.

Fotbalistou jsem prakticky být ani nechtěl, já dělal atletiku. Začal jsem přespolními běhy, pokračoval na čtyři sta metrů překážek, skokem do výšky a o tyči. Měl jsem i nějaké jihočeské rekordy. Přes zimu se mi dařilo v běhu na lyžích, hrál jsem hokej za SK Písek. Pamatuji, že jsme jednou doma přivítali na kluzišti ligovou Spartu.

S kopačkami na nohou jste však mířil stále výš.

Jako dorostence mě povolali do prvního mužstva Písku, za které jsem párkrát dobře zahrál a rovněž skóroval. Vyhlédli si mne bafuňáři z Plzně; načerno jsem to zkusil za Viktorii, ale hned v prvním přípravném utkání jsem měl vážný úraz - střílel jsem na bránu nůžkama přes hlavu, při dopadu se srazil s protihráčem a vykloubil si koleno. Léčil jsem se v plzeňské a potom písecké nemocnici. Řadu měsíců trvalo, než jsem znovu začal běhat. Písecký klub mi zastavil činnost, ale všechno dobře dopadlo a přestup se uskutečnil. V Plzni byli takoví frajeři, že mě vzali i když jsem byl zraněný.

Jaké byly následující tři roky v barvách Škodovky, přejmenované posléze na Sokol a Spartak?

Naskočil jsem tam do celostátní soutěže a mohu jenom vzpomínat na spoluhráče Foltu, dalšího Svobodu a celou partu kluků, která mě vzala mezi sebe a hráli jsme dobrý fotbal. Hned v prvním ligovém utkání jsem dal gól, zvítězili jsme 1:0. Myslím, že to bylo doma proti Trnavě.

Z Plzně jste šel rovnou do Sparty, přesněji Spartaku Praha Sokolovo?

Nejdřív jsem se zkusil zeptat na Slavii, že bych za ni hrál a zároveň v Praze studoval. Slávisté neměli zájem, zato Sparta mě vzala hned.

Byl jste tedy srdcem slávista?

Ale ne, sparťan. Jen jsem nevěřil tomu, že Sparta po mně sáhne. Prožil jsem tam potom nádherné roky až do sezony 1960 - 61. Jezdili jsme po světě, hráli v Anglii, Turecku, Holandsku. Největším zážitkem byla derby se Slavií. Pár jsem jich absolvoval a několikrát taky poslal míč za brankovou čáru.

Sehrál jste přes tři sta ligových zápasů a dal v nich přes devadesát gólů. Co vaše bilance v reprezentaci?

Za národní mužstvo jsem naskočil pětkrát, ale gól jsem bohužel nedal. Řadu let jsem byl náhradníkem a seděl na lavičce. Mám i nějaké starty za B-tým.

Dosáhl jste rovněž na nejvyšší trenérskou licenci. Využil jste ji?

Počátkem sedmdesátých let se mi poštěstilo zaujmout trenérskou pozici na Kypru. Přes dva roky jsem působil v Nicosii a vedl ligové týmy Apoel a Olypiakos. Po turecké invazi v roce 1974 jsem se ale musel vrátit.

Zmínil jste studijní ambice. Dokázal jste skloubit školu a sport?

Trochu se mi to míchalo se sportem, ale dalo se to zvládnout. V Písku jsem se vyučil strojním zámečníkem a začal dělat strojní průmyslovku, kterou jsem dokončil v Plzni. Po vysoké škole v Praze jsem ještě dosáhl na titul kandidáta věd. Celý život jsem potom pracoval jako strojař projektant v ČKD. Stavěl jsem zkušebnu turbokompresorů a šéfoval prakticky celé projekční přípravě, vlastně i řídil výstavbu závodu ve Zličíně, kde se dodnes vyrábějí tramvaje.