Srdcař „Dud“ ukončil kariéru na Soukeníku

"Za Spartak jsem odehrál pětadvacet sezon od svých sedmi let. Dva roky jsem odehrál za Duklu Tábor, takže dohromady to dává krásných 27 let. Za to, že jsem začal hrát fotbal, "může" soused z ulice Petr Šťastný, který mi tenkrát řekl, ať přijdu na trénink, a že se uvidí, jak dál..."

Které roky byly nejhezčí (postupy, oslavy)?

"Každý úspěch byl po zásluze oslaven... Bezprostředně po úspěšné sezoně si říkáte, že to bylo nejlepší, ale s odstupem času se na to díváte trochu jinak. V přípravce by vás měli naučit základy fotbalu - zpracování a ovládání míče, něco málo z taktiky. Jenže to se bohužel nestalo a fotbal nás začal učit hrát až trenér v žácích - Karel Doutnáč, který s námi vydržel až do dorostu. Tam jsme měli každou sezonu jiného trenéra, většinou se hrálo o záchranu, ale nikdy jsme nesestoupili - takže se zase muselo slavit. V těchto mládežnických kategoriích jsme měli výbornou partu a myslím, že je nač vzpomínat. Do mužů jsem přišel v osmnácti, cíl byl jednoznačný - postup do krajského přeboru, což se bohužel nepodařilo. Pak jsem nastoupil na vojnu do Dukly Tábor a pod vedením trenéra Jaroslava Kozačky jsme kopali divizi, což byl docela velký skok, ale postupem času jsem se dostal do "základu" a nastupoval pravidelně. Soutěž se zachránila, takže zase oslava... V Dukle jsem zůstal ještě rok jako civilní hráč, ale to už to šlo od desíti k pěti a myslím, že nebyla ani vůle něco s tím udělat, takže jsem tam zažil sestup - první v kariéře a doufám, že také poslední. Z Dukly jsem se vrátil zpět na "ševce". První sezonu jsme hned postoupili do krajského přeboru - takže zase oslava, za další dvě sezony do divize - ještě větší oslava. Postupem času bylo cílem postoupit do ČFL, ale vždy chyběl pověstný malinkatý krůček ke zdárnému úspěchu, bohužel se nám to nepovedlo. Od sezony 2007/2008 se začala hrát na Soukeníku ČFL, v níž jsme jako nováček skončili na krásném druhém místě - zase se muselo slavit... Druhý rok už nebyl tak úspěšný jak z hlediska výsledků, tak mého působení v základní sestavě. Navíc se změnil stav v mém rodinném životě, věk nezastavíš, a to byly důvody, proč jsem se rozhodl ukončit kariéru třetiligového hráče. Když to shrneme, tak těch oslav bylo nespočet, každá z nich měla své specifika a myslím, že ještě nějaké budou, poněvadž s kluky ze ševců se stále vídám a nějaké to posezeníčko určitě ještě bude."

Na které trenéry, spoluhráče či činovníky budete vzpomínat nejraději a proč?

"Jak jsem již říkal, co se týče trenérů, nejvíc mě naučil pan Doutnáč. Pan Mašát v dorostu nám dal také něco do ´vínku´, pan Kozačka v Dukle rovněž přispěl k mému fotbalovému vývoji. Nemohu zapomenout na pány Vavrocha, Bardu, Hermu, Holotu, od kterých jsem se naučil vždy něco jiného. Kapitola sama o sobě byl pan Dejmal, to je ale na dlouhé vyprávění, takže to zde nebudeme rozebírat. Trenéra Zákostelského jsem poznal krátce, myslím, že má velký potencionál a mrzí mě, že jsem nemohl pod jeho vedením pokračovat. Spoluhráčů bylo za moji kariéru spoustu, nerad bych někoho vyzdvihoval. Snad bych podotkl, že jsem s nikým neměl problém a dodnes se vídám se spoustou z nich, nebo si zavoláme a popovídáme. Co se týče činovníků, tak to je taková ta černá práce, která není moc vidět, ale časově zabere spoustu času - sekretář, sportovní ředitel, většinový podílník klubu. Naopak co je vidět, je práce správce a řeknu vám, že hrát na hřišti, které připravovali pánové Bareš nebo Doutnáč, to byl green..."

O vás se říká, že jste byl vždy srdcař sžitý se Soukeníkem. Vnímal jste se sám, že byste pro Spartak dýchal?

"Dýchám hlavně sám za sebe... Když ale někde strávíte sedmadvacet let, tak k tomu musíte mít určitý vztah. Pravda je, že pro Spartak bych udělal hodně a doufám, že ještě udělám, i když ne už jako hráč."

Odjakživa jste hrál pouze vzadu? Neboli, kdo z vás udělal zadáka?

"To vyplynulo ze situace, moji předností byl důraz v osobních soubojích, tak asi proto. I když nějaké pokusy ze mě udělat útočníka také byly, ale to spíš byla z nouze ctnost." Vstřelil jste i řadu branek. Byla většina hlavou? Měl jste nějaký recept na hlavičkové góly? "Myslím, že to bylo vyrovnané, hlavou nebo nohou, to je jedno. Hlavně, že to tam padlo. Recept žádný nebyl, něco máte nacvičené, něco je intuice, něco je štěstí."

V ČFL vás trenér Dejmal kolikrát posílal na hřiště s cílem dát gól až v průběhu hry, často na konci. Nemrzelo vás, že jste málokdy hrál ČFL od začátku?

"Je jasné, že se nikomu se nechce ´zahřívat lavičku´. Jak říkal pan Dejmal, hrát v poli může jen deset hráčů. První sezonu jsem odehrál skoro celou, druhá už byla horší. Jestli se říká, že trpělivost růže přináší, tak mě přinesla leda tak nějaké trní..."

Je vám 34 let. Na Soukeníku už hrát zřejmě nebudete, ale s fotbalem jste neskončil. Můžete čtenářům říct, kam vás fotbalové kroky zavály a jak se vám tam daří?

"Momentálně hraju v Rakousku za klub TSV Frankenmarkt. Ze tří zápasů máme čtyři, vstřelil jsem jeden gól."

Pokud dovolíte: vaše manželka provozuje penzion na Lipně. S čím jí tam pomáháte, na co jste šikovný?

"Tak to máte špatné informace, penzion provozují rodiče manželky. Když jsme na návštěvě nebo na Lipně na dovolené, tak pomáhám v baru. Domácí technické a venkovní práce mi také problém nedělají."

Co byste vzkázal všem fotbalovým lidem ze Soukeníku?

"Že trpělivost růže přináší. A být trpělivý se vyplácí."